close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Září 2013

Zápis 29. - U rodičů, s rodinou v Itálii, přírůstek do rodiny

26. září 2013 v 17:55
Datum: 14.8. - 26.8.1993

Už nějakou dobu jsem se rozhodovala, kdy přesně se stavit doma. Ze začátku nebyl čas, a tak jsem to stále oddalovala a oddalovala. Občas jsem domů zavolala skrze telefonní budku nedaleko nádraží a rozšířila tak, jak se mám a co je u mě nového. Nakonec jsem se tedy konečně podívala domů. Když jsem přišla, vše vypadalo jako dřív. Neprve mě ve dveřích uvítala moje mamka a skočila mi kolem krku. Trošku zmateně jsem ji a ostatním z rodiny oplatila objetí. Bylo něco kolem půl páté, když jsem procházela chodbou a v obývacím pokoji na stole spatřila připravené chlebíčky a upečenou buchtu. Trochu mě to překvapilo - takové uvítání jsem opravdu nečekala. Posadila jsem se na pohovku spolu s ostatními a začali jsme si povídat. Byli velmi zvědaví, chtěli vědět snad všechno, a tak jsem se pustila do vypravování. Dokonce mě bratr stále prosil, ať mu ukážu nějaké kouzlo. Bylo těžké opakovat, že mimo školu kouzlit nesmím. Slíbila jsem, že mu to jednou možná ukážu - až budu starší. Sice z mé odpovědi nebyl zrovna nadšený, ale alespoň jsem jej na chvíli umlčela. Potom, co jsem jim řekla snad vše, co jsem celý ten rok dělala v Bradavicích, jsem začala vyzpovídat já, co se doma dělo. Babička byla v nemocnici. Prý si udělala něco se zády, když plevala na zahradě, ale naštěstí podstoupila úspěšnou operaci a vše je jako dřív, až na to, že se nesmí přemáhat. Jsem ráda, že je jí lépe. Taťka stále pracuje ve válcovnách plechu, mamka si našla práci jako, alespoň myslím, že to takhle řekla, novinářka na internetových stránkách. Myslím, že se nyní mají trošku lépe, když oba pracují. Bratr stále studuje, ale známky ve škole má hrozné. Snad si to v dalším školním roce zpraví tentokrát už mu nemám jak pomáhat, když už nestuduju v mudlovské škole.
Doma jsem strávila pět dnů. Měli jsme si hodně co říci. Pár dní předtím, než jsem odjela mi mamka navrhla, že můžu jet 21.8. s nimi na pět dní do Itálie. Takovou nabídku jsem odmítnout nemohla, přeci jen bych se ráda někam podívala. Sice budu mít na konci prázdnin trochu fofr, než nakoupím pomůcky na nový školní rok, ale přesto se tam chci podívat. Nějak to ještě zvládnu.

V Itálii bylo nádherně. Sice nám chvíli cesta trvala, ale stálo to za to. Každý den jsme se šli podívat k moři. Od našeho hotelu cesta trvala kolem tří minut. Ještě večer, co jsme přijeli, jsme se tam šli podívat. Bylo tam spoustu mušlí. Rozhodla jsem se vzít jednu z nich - tu nejkrásnější domů. Moře bylo krásné, sice nebylo tak průhledné, jak jsem očekávala, ale ty vlny... To bylo zkrátka super. U pláže moře nebylo hluboké, a tak bylo dostatek místa pro někoho, kdo je u moře poprvé, jako jsem já. Trochu jsem se opálila, vlastně docela dost na to, jakou barvu pleti jsem měla.
Poslední den bylo moře trochu rozbouřenější, ale bavilo mě proplouvat divokými vlnami, až na to, že kdykoliv se mi trochu vody dostalo do úst, šklebila jsem se jako citrón, jelikož v oda byla velmi slaná. S rodinou jsme si koupili míč a házeli si jej ve vodě, hráli volejbal s místními obyvateli Itálie, koupili si výbornou zmrzlinu a také pizzu. Mňam, to bylo dobré! Když už jsme odjížděli, každý jsme se rozloučili s mořem tak, že jsme každý do vody vhodili minci pro štěstí.
Zpátky jsme dojeli 26.8. a to byl také den, kdy jsem odjížděla zpátky do Londýna. Mamka mi dala ještě něco k jídlu na cestu, ať nejsem po cestě hladem.

Cesta mi utekla docela rychle, jelikož jsem byla odpočatá z dovolené a také jsem stále přemýšlela o tom, jak se mi tam líbilo. Když jsem přijela do Kotle, spatřila jsem spoustu malých neznámých tváří - nikdy by mne nenapadlo, že jsem byla taky tak malá a zmatená, když jsem sem přijela poprvé. Přišlo mi to legrační, ale bylo mi jich taky trochu líto, když jsem věděla jak moc zmatení jsou.
Když jsem se vracela z pokoje znovu do Kotle, potkala jsem někoho, kdo mi vše převrátil vzhůru nohama. Přišel za mnou mladý kluk. Krátké vlasy, modré oči. Mířil si to rovnou ke mě a stále mě pozoroval. Ve chvíli, kdy byl u mě pozdravil mě zrovna neobvyklým způsobem, než to kdokoliv dělá.
"Ahoj sestřičko!"
Zastavila jsem se jako přimražená, ústa dokořán. Trochu mi připomínal mého bratra, ale měl trochu jiné rysy v obličeji. Až mě z toho všeho mrazilo. Zeptala jsem se jej, kdo je a on mi začal vysvětlovat, jak to celé je.
Právě jsem narazila na mého nevlastního bratra. Jmenuje se William Seth. Dozvěděla jsem se, že je syn mého taťky. Proč mi tohle proboha nikdy nikdo neřekl?! Byla jsem naštvaná. Vysvětloval mi, jak mu náš taťka před několika týdny ukázal mou fotku a vše mu řekl. Prý mi to taťka nebyl schopný říct, a když zjistil, že jeho syn, který žije s jeho matkou, kouzelník, musel něco udělat. A tak se rozhodl, že Willovi řekne o mě a já mu mám v Bradavicích pomoct. Proč mám pomáhat někomu koho neznám? Achjo, celá mě tahle šaškárna štve. Stejně ho v tom nechat nemůžu. Neví o světě kouzelníků také nic, jako jsem nevěděla já. Rozhodla jsem se mu tedy také pomoct. Vzala jsem jej k nám na pokoj a vylovila z kufru sadu lektvarů, kterou jsem kdysi našla a půjčovala Hay. Byla náhradní a nějak jsem si myslela, že se bude hodit, i když né v tomhle smyslu. Podala jsem sadu Willovi do rukou. Půjčila bych mu i nějaké ty knihy, avšak jsem si nebyla jistá, zda je nebudu ještě potřebovat. Myslím, že byl za tu sadu lektvarů rád. Sice jsem stále naštvaná, ale na něj být naštvaná nemůžu, když za nic nemůže.

Zápis 28. - Polovina prázdnin fuč

26. září 2013 v 17:54
Datum: 13.8.1993

Milý deníčku,

pár věcí se opět stalo, a tak je třeba je všechny napsat. O prázdninách není moc času, abych to vše pečlivě zapisovala. To víš prázdniny, tak si je spíš snažím užívat. Až na to, že si je neužívám obvyklým způsobem.
Co se všechno událo? Hmm... bylo toho opravdu hodně. Ze začátku prázdnin se nedaleko Kotle v Londýně konal kurz vaření. Mohli přijít všichni, a tak jsme spolu s Darim tam šli. Byla to zábava, opravdu. Nešlo se nesmát, jelikož Darius nevěděl, jak rozklepnout vejce. Den na to se konal pohřeb. Pohřeb Coldwella. Bylo to moc smutné, sešla se tam celá jeho rodina a všichni studenti a profesorové. Dokonce i Brumbál přišel. Řeč měl i Matthew Black a bylo jasné, že se snaží okolí přesvědčit, aby profesor neumřel nadarmo a aby lidé proti tomu všemu spolu začli bojovat. Ale objevil se jeden nezvaný host. Jeden z rudých měl tu drzost a na chvíli se objevil ve dveřích. Viděla jsem jen jeho úšklebek, protože měl na sobě kapuci a já byla od něj příliš daleko. Pár lidí se vydalo za ním, ale ihned byl pryč. Bylo to smutné, ale co se dalo dělat. Brumbál nám po pohřbu řekl pár slov. Ale nic víc speciálního se nedělo. Pár dní na to jednou večer jsem se posadila v kotli a trochu povídala si s místním brigádníkem. Vypadalo to, jako by byl rád, že si s někým povídá, i když bylo znát, že si myslí, že tomu nemůžu rozumět.
Do kotle přicházejí noví a noví lidé. Jednou za mnou přišel Jerry. Věděl, jak moc mám ráda bylinky a že je ráda pěstuju. Nabídl mi květináče, které mu přebývají, že je určitě využiju. Tak jsem nakonec souhlasila a začala jsem pěstovat kontryhel. Zjistila jsem, že tato rostlinka není nijak moc náročná a když ji ve správnou dobu ostříhám listy, mohu je prodat v lékárně na Příčné. Taková brigáda se mi líbí. Jen je musím zalévat. Taky jsme s Jeffem vařili pár lektvarů a drželi v rukou učebnici lektvarů pro VII. ročník, kdy jsem si pár zajímavých lektvarů opsala do jednoho sešitu. Také mi půjčil jeho učebnici lektvarů pro III. ročník a opět jsem si vypsala pár lektvarů. Pár lektvarů jsem si dokonce i uvařila. Mohu říct, že některé se mi povedly. Teda až na ty, na které potřebuji studenou vodu, jen stále nevím, jak ji zchladit, když nemáme na pokoji ledničku. Také jsem si začala trochu povídat s jedním divným mužem. Zezačátku jsem se jej hodně obávala. Později mi přišel v pohodě, ale stejně mi něco říká, že si musím dávat pozor na to, co mu říkám. Jmenuje se Nesstor a je to obchodník se zbraněmi z Obrtlé. Sice říká, že je není na žádné straně, tváří se jakoby to, co se momentálně na ministerstvu děje, se mu nelíbí, ale je na něm něco divného. Jednou jsme jej s Jane požádaly, když jsem se s ním trochu více "spřátelila", aby nám otevřel jednu tajnou místnost na jednom pozemku nedaleko kotle. Po přemouvání souhlasil a my nakoukli dovnitř. Bylo tam spousta bezdomovců - jakoby byli uspaní. Ale poté byl na nás trochu... jak bych to jen nazvala. Držel si takový mírný odstup, jakoby něco tajil. Něco se mi na něm nezdálo, budu si na něj dávat větší pozor. Později jsme také s Hayley vařili pár lektvarů, když opět procházel náhodou kolem.
Také byl jednou Petr v nemocnici. Nevím přesně, co se mu stalo, ale měl vysokou teplotu, a tak tam musel ležet, dokud se nevléčí. Jednou jsme jej s Darim a Jessicou šli navštívit.
Pár dní poté mě Bell pozvala k nim na pokoj, že pořádají nějakou párty. Rozhodla jsem se, že se tam tedy na chvilku zastavím. Bylo nás tam kolem desíti. Někdo navrhl, že si zahrajeme flašku. Ani nevím jak to šlo dál, ale Bell uložila úkol Verči Bennetové ať vejde do kotle a vrazí facku prvnímu, koho uvidí. Nikdo v Kotli v tu chvíli nebyl, a tak facku zchytal nevinný a nic netušící Trewis, který jako obvykle stál u baru. Verča se rozmáchla a dala mu facku. Když utíkala z Kotle, Trewis okamžitě vyběhl za ní a pěkně ji seřval. Vzal ji na ministerstvo. Nechtěli jsme ji v tom nechat samoutnou, tak jsme šli s nimi. Na ministerstvu to Trewis nahlásil a následoval trest, ale nejen pro ni - pro nás všechny, které jsme se ještě objevily na ministerstvu. Nebyli jsme všichni. Bell, která vymyslela úkol tam nebyla. Byli jsme povinni trest splnit do konce týdne. Ke konci týdne jsem se ukázala já. Jindy mi čas nezbyl, již následujícího dne jsem měla odjíždět k rodičům. Když mi ministerský pracovník ukázal to, co jsem měla vykonat, udělalo se mi zle. Všude samé rozlité pití - páchlo to tam přímo nehorázně. Je dokonce možné, že se tam toho nacházelo více, než rozlité pití. Měla jsem na to zbytek dne. Vše dočista uklidit a umýt. Talíře a příbory. Byla to hrůza - strávila jsem tam nejméně půl dne, než jsem to vše uklidila. Párty a přímo na ministerstvu? Kdo by si to kdy pomyslel...
Když jsem svou práci dokončila, odchytl si mě Nesstor (ten obchodník z Obrtlé), který mi říkal, že pro mě něco má. Vyšli jsme zadním východem do zahrady Děravého Kotle, kde mi podal knihu lektvarů pro IV. ročník. Nevěřícně jsem na to koukala. Když jsem se s ním předtím bavila, říkala jsem mu, o co se zajímám - nečekala jsem, že si to bude pamatovat. Ta kniha se mi bude jednou opravdu hodit.