Datum: 14.8. - 26.8.1993
Už nějakou dobu jsem se rozhodovala, kdy přesně se stavit doma. Ze začátku nebyl čas, a tak jsem to stále oddalovala a oddalovala. Občas jsem domů zavolala skrze telefonní budku nedaleko nádraží a rozšířila tak, jak se mám a co je u mě nového. Nakonec jsem se tedy konečně podívala domů. Když jsem přišla, vše vypadalo jako dřív. Neprve mě ve dveřích uvítala moje mamka a skočila mi kolem krku. Trošku zmateně jsem ji a ostatním z rodiny oplatila objetí. Bylo něco kolem půl páté, když jsem procházela chodbou a v obývacím pokoji na stole spatřila připravené chlebíčky a upečenou buchtu. Trochu mě to překvapilo - takové uvítání jsem opravdu nečekala. Posadila jsem se na pohovku spolu s ostatními a začali jsme si povídat. Byli velmi zvědaví, chtěli vědět snad všechno, a tak jsem se pustila do vypravování. Dokonce mě bratr stále prosil, ať mu ukážu nějaké kouzlo. Bylo těžké opakovat, že mimo školu kouzlit nesmím. Slíbila jsem, že mu to jednou možná ukážu - až budu starší. Sice z mé odpovědi nebyl zrovna nadšený, ale alespoň jsem jej na chvíli umlčela. Potom, co jsem jim řekla snad vše, co jsem celý ten rok dělala v Bradavicích, jsem začala vyzpovídat já, co se doma dělo. Babička byla v nemocnici. Prý si udělala něco se zády, když plevala na zahradě, ale naštěstí podstoupila úspěšnou operaci a vše je jako dřív, až na to, že se nesmí přemáhat. Jsem ráda, že je jí lépe. Taťka stále pracuje ve válcovnách plechu, mamka si našla práci jako, alespoň myslím, že to takhle řekla, novinářka na internetových stránkách. Myslím, že se nyní mají trošku lépe, když oba pracují. Bratr stále studuje, ale známky ve škole má hrozné. Snad si to v dalším školním roce zpraví tentokrát už mu nemám jak pomáhat, když už nestuduju v mudlovské škole.
Doma jsem strávila pět dnů. Měli jsme si hodně co říci. Pár dní předtím, než jsem odjela mi mamka navrhla, že můžu jet 21.8. s nimi na pět dní do Itálie. Takovou nabídku jsem odmítnout nemohla, přeci jen bych se ráda někam podívala. Sice budu mít na konci prázdnin trochu fofr, než nakoupím pomůcky na nový školní rok, ale přesto se tam chci podívat. Nějak to ještě zvládnu.
V Itálii bylo nádherně. Sice nám chvíli cesta trvala, ale stálo to za to. Každý den jsme se šli podívat k moři. Od našeho hotelu cesta trvala kolem tří minut. Ještě večer, co jsme přijeli, jsme se tam šli podívat. Bylo tam spoustu mušlí. Rozhodla jsem se vzít jednu z nich - tu nejkrásnější domů. Moře bylo krásné, sice nebylo tak průhledné, jak jsem očekávala, ale ty vlny... To bylo zkrátka super. U pláže moře nebylo hluboké, a tak bylo dostatek místa pro někoho, kdo je u moře poprvé, jako jsem já. Trochu jsem se opálila, vlastně docela dost na to, jakou barvu pleti jsem měla.
Poslední den bylo moře trochu rozbouřenější, ale bavilo mě proplouvat divokými vlnami, až na to, že kdykoliv se mi trochu vody dostalo do úst, šklebila jsem se jako citrón, jelikož v oda byla velmi slaná. S rodinou jsme si koupili míč a házeli si jej ve vodě, hráli volejbal s místními obyvateli Itálie, koupili si výbornou zmrzlinu a také pizzu. Mňam, to bylo dobré! Když už jsme odjížděli, každý jsme se rozloučili s mořem tak, že jsme každý do vody vhodili minci pro štěstí.
Zpátky jsme dojeli 26.8. a to byl také den, kdy jsem odjížděla zpátky do Londýna. Mamka mi dala ještě něco k jídlu na cestu, ať nejsem po cestě hladem.
Cesta mi utekla docela rychle, jelikož jsem byla odpočatá z dovolené a také jsem stále přemýšlela o tom, jak se mi tam líbilo. Když jsem přijela do Kotle, spatřila jsem spoustu malých neznámých tváří - nikdy by mne nenapadlo, že jsem byla taky tak malá a zmatená, když jsem sem přijela poprvé. Přišlo mi to legrační, ale bylo mi jich taky trochu líto, když jsem věděla jak moc zmatení jsou.
Když jsem se vracela z pokoje znovu do Kotle, potkala jsem někoho, kdo mi vše převrátil vzhůru nohama. Přišel za mnou mladý kluk. Krátké vlasy, modré oči. Mířil si to rovnou ke mě a stále mě pozoroval. Ve chvíli, kdy byl u mě pozdravil mě zrovna neobvyklým způsobem, než to kdokoliv dělá.
"Ahoj sestřičko!"
Zastavila jsem se jako přimražená, ústa dokořán. Trochu mi připomínal mého bratra, ale měl trochu jiné rysy v obličeji. Až mě z toho všeho mrazilo. Zeptala jsem se jej, kdo je a on mi začal vysvětlovat, jak to celé je.
Právě jsem narazila na mého nevlastního bratra. Jmenuje se William Seth. Dozvěděla jsem se, že je syn mého taťky. Proč mi tohle proboha nikdy nikdo neřekl?! Byla jsem naštvaná. Vysvětloval mi, jak mu náš taťka před několika týdny ukázal mou fotku a vše mu řekl. Prý mi to taťka nebyl schopný říct, a když zjistil, že jeho syn, který žije s jeho matkou, kouzelník, musel něco udělat. A tak se rozhodl, že Willovi řekne o mě a já mu mám v Bradavicích pomoct. Proč mám pomáhat někomu koho neznám? Achjo, celá mě tahle šaškárna štve. Stejně ho v tom nechat nemůžu. Neví o světě kouzelníků také nic, jako jsem nevěděla já. Rozhodla jsem se mu tedy také pomoct. Vzala jsem jej k nám na pokoj a vylovila z kufru sadu lektvarů, kterou jsem kdysi našla a půjčovala Hay. Byla náhradní a nějak jsem si myslela, že se bude hodit, i když né v tomhle smyslu. Podala jsem sadu Willovi do rukou. Půjčila bych mu i nějaké ty knihy, avšak jsem si nebyla jistá, zda je nebudu ještě potřebovat. Myslím, že byl za tu sadu lektvarů rád. Sice jsem stále naštvaná, ale na něj být naštvaná nemůžu, když za nic nemůže.
