close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Zápis 18. - Ještě není konec

11. června 2013 v 23:28
Datum: 25.4.1993

Nevím jak, nepamatuji se, ale nějak se mi podařilo potom, co jsem zapsala poslední zápis do deníku usnout. Bylo již brzy nad ránem a já sledovala Dariuse jak spí. Chtěla jsem si jen na chvíli odpočinout, od tahání těžkého sněhu, ale bylo na mě nejspíš určitě vidět, že už jsem také unavená.
Když jsem se probudila bylo to - divné. Nikde žádný sníh, nikde žádný Darius. Na co jsem tedy stavěla iglú. Večer byla ještě zima a ráno nastane takové teplé klima, až všechen sníh roztaje.
Darius nejspíše odešel dřív jak já a nechal mě poklidně spát. Klec od mé sovy ležela vedle mě naležato. V ní na mě houkala má sova Yuwaki. Ale v tu chvíli jsem si uvědomila, co když Dariuse ten v černém plášti našel? Už jen to, že klec s Yuwaki byla naležato a nebyla položená vedle mě jak jsem ji uložila, mě trochu vyděsilo. Sbalila jsem tedy všechny věci, převlékla jsem plášť, ať nejsem tak nápadná a sundala si rukavice i bundu. Bylo opravdu teplo. Krajina byla pokryta travnatou pokrývkou a sněžná pokrývka někam zmizela. Jaro je tady. Přísahám, že když jsem šla do hradu, zahlédla jsem sněženky a bledule - první jarní květiny. Celé školní pozemky pokrývaly různé druhy květin a pohled na Zapovězený les, jak mu každý říkal byl zpestřen krásnými zelenými listy stromů, které vysály všechnu vodu ze sněhu, který za tu dobu roztál. Když jsem se podívala na slunce, byla jsem dost vyděšená - muselo být už hodně hodin, jelikož slunce se nacházelo na jihozápadní straně.


Rychle jsem doběhla do hradu do naší společenské místnosti a v pokoji všechny nadbytečné věci vybalila. Vrátila jsem se zpátky do kolejní místnosti kde byl Jacob. Vypadal stále nějak malátně. Přišel ke mě a vracel mi hadr, který jsem mu včera dala na ránu na hlavě. V tom jsem si všimla, že opět krvácí. Ihned jsem mu podala lektvar na zastavení krvácení, který jsem u sebe měla ze včerejška. Po chvíli jsem se jej zeptala, jak se cítí. Řekl jediné slovo a letěl okamžitě k zemi. Bála jsem se, že jsem udělala něco špatně, ale když jsem naplnila flakonek vodou a polila jej jím, probral se. Doprovodila jsem jej na ošetřovnu. Říkal, že na něj Bell použila kouzlo, které působí, že člověk spadne na zem a ve chvíli, kdy Jacob seděl na židli, letěl přímo hlavou do druhé židle vedle něj.
Na ošetřovně tentokrát Sayaka byla. Řekla, že jsem udělala dobře, když jsem mu ten lektvar podala.
Poté si mě někdo na ošetřovně zavolal přímo do místnosti, která slouží něco jako skladiště léků. Vysvětlil/a mi, jak je to s Dariusem. Darius je v pořádku...(Více už kvůli bezpečnosti nenapíšu). V tu chvíli jakoby se pro mě svět začal znovu točit. Kámen mi spadnul ze srdce, když jsem toto slyšela. Cítila jsem nával radosti, který se mi dral ze srdce až jsem se pomalu rozbrečela. Naštěstí jsem toto v sobě držela jen v úsměvu. Ještě není vše v pořádku. Stále jsou inspektoři tady a musíme něco udělat. Vyšli/y jsme tedy z místnosti a Sayaka podala Jacobovi lektvar na dokrvení. Když odešel, omluvila jsem se ještě Sayace, že poslední dobou nestíhám hodiny. Je toho moc a inspektoři řádí a já prostě nevím kam dřív.

Dnes už jen čekám, co se bude dít dál. Určitě dnešek začne nějakým šíleným nápadem inspektorů. Musím si sbalit všechny věci do kufrů, pro případ, že by šli po mě už jen kvůli Dariusovi a musela bych odtud na chvíli zmizet.
Posadila jsem se na zem s Yuwaki. Hladila jsem jí, byla jsem ráda, že je se mnou. Zničeho nic se mi z očí draly slzy. Nechtěla jsem brečet, ale byla to konečně chvíle, kdy jsem byla sama a vše to na mě dolehlo.
Seděla jsem v tom pokoji a hladila Yuwaki, která mi spokojeně seděla na ruce.


Bylo mi těžko. Potom, co se vše odehrálo se docela divím, že brečím až teď. Zkrátka jsem si nenašla čas dřív, kdy to ze sebe pustit. Je pravdou, že odejít z hradu nechci a nechat tu ostatní pro mě taky není lehkou záležitostí. Přeci jen si budu muset promluvit s ostatními, dokud po mě nikdo nejde a pozjišťovat co nejvíc dalších věcí. Po chvíli jsem se vzchopila - přeci tu nemůžu sedět a brečet jako malé dítě. Možná je mi jedenáct, ale i tak můžu alespoň něco udělat, když už bojovat s dospělými černokněžníky nemohu. Přestala jsem brečet. Vytáhla jsem poslední obálku která mi zbyla a do jednoho ze zbylých sešitů jsem napsala Dariusovi dopis. O tom, že vše vím, a co budu dělat dál. Zkusím nějak vyčmuchat místo, kam všichni inspektorové ukládají hůlky a kde je Dariusova sova. Když ji najdu, pustím ji a pošlu za ním. Ona už bude vědět, kde Darius je. Pak si budem moct navzájem dopisovat a vymyslet tak nějaký plán. Hůlky budou také potřeba, když inspektorové je stále zabavují a zabavují. Divili by se, kdyby jim všechny zmizly. Nejlepší by na tom bylo, že bychom je vrátili těm, komu chybí, tím bychom také zjistili, kdo je na naší straně. Jen ještě najít tu místnost, kterou inspektoři používají jako skladiště. Rozhodně si nemyslím, že by je měli stále u sebe. Tak to tak vypadá, že se dnes projdu po hradě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zloun Clapham Zloun Clapham | 12. června 2013 v 7:20 | Reagovat

Clapham je právě nosil furt u sebe, aby studenti měli nějakou šanci je dostat :D

Se sovou hodně štěstí :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama