close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Červen 2013

Zápis 18. - Ještě není konec

11. června 2013 v 23:28
Datum: 25.4.1993

Nevím jak, nepamatuji se, ale nějak se mi podařilo potom, co jsem zapsala poslední zápis do deníku usnout. Bylo již brzy nad ránem a já sledovala Dariuse jak spí. Chtěla jsem si jen na chvíli odpočinout, od tahání těžkého sněhu, ale bylo na mě nejspíš určitě vidět, že už jsem také unavená.
Když jsem se probudila bylo to - divné. Nikde žádný sníh, nikde žádný Darius. Na co jsem tedy stavěla iglú. Večer byla ještě zima a ráno nastane takové teplé klima, až všechen sníh roztaje.
Darius nejspíše odešel dřív jak já a nechal mě poklidně spát. Klec od mé sovy ležela vedle mě naležato. V ní na mě houkala má sova Yuwaki. Ale v tu chvíli jsem si uvědomila, co když Dariuse ten v černém plášti našel? Už jen to, že klec s Yuwaki byla naležato a nebyla položená vedle mě jak jsem ji uložila, mě trochu vyděsilo. Sbalila jsem tedy všechny věci, převlékla jsem plášť, ať nejsem tak nápadná a sundala si rukavice i bundu. Bylo opravdu teplo. Krajina byla pokryta travnatou pokrývkou a sněžná pokrývka někam zmizela. Jaro je tady. Přísahám, že když jsem šla do hradu, zahlédla jsem sněženky a bledule - první jarní květiny. Celé školní pozemky pokrývaly různé druhy květin a pohled na Zapovězený les, jak mu každý říkal byl zpestřen krásnými zelenými listy stromů, které vysály všechnu vodu ze sněhu, který za tu dobu roztál. Když jsem se podívala na slunce, byla jsem dost vyděšená - muselo být už hodně hodin, jelikož slunce se nacházelo na jihozápadní straně.


Rychle jsem doběhla do hradu do naší společenské místnosti a v pokoji všechny nadbytečné věci vybalila. Vrátila jsem se zpátky do kolejní místnosti kde byl Jacob. Vypadal stále nějak malátně. Přišel ke mě a vracel mi hadr, který jsem mu včera dala na ránu na hlavě. V tom jsem si všimla, že opět krvácí. Ihned jsem mu podala lektvar na zastavení krvácení, který jsem u sebe měla ze včerejška. Po chvíli jsem se jej zeptala, jak se cítí. Řekl jediné slovo a letěl okamžitě k zemi. Bála jsem se, že jsem udělala něco špatně, ale když jsem naplnila flakonek vodou a polila jej jím, probral se. Doprovodila jsem jej na ošetřovnu. Říkal, že na něj Bell použila kouzlo, které působí, že člověk spadne na zem a ve chvíli, kdy Jacob seděl na židli, letěl přímo hlavou do druhé židle vedle něj.
Na ošetřovně tentokrát Sayaka byla. Řekla, že jsem udělala dobře, když jsem mu ten lektvar podala.
Poté si mě někdo na ošetřovně zavolal přímo do místnosti, která slouží něco jako skladiště léků. Vysvětlil/a mi, jak je to s Dariusem. Darius je v pořádku...(Více už kvůli bezpečnosti nenapíšu). V tu chvíli jakoby se pro mě svět začal znovu točit. Kámen mi spadnul ze srdce, když jsem toto slyšela. Cítila jsem nával radosti, který se mi dral ze srdce až jsem se pomalu rozbrečela. Naštěstí jsem toto v sobě držela jen v úsměvu. Ještě není vše v pořádku. Stále jsou inspektoři tady a musíme něco udělat. Vyšli/y jsme tedy z místnosti a Sayaka podala Jacobovi lektvar na dokrvení. Když odešel, omluvila jsem se ještě Sayace, že poslední dobou nestíhám hodiny. Je toho moc a inspektoři řádí a já prostě nevím kam dřív.

Dnes už jen čekám, co se bude dít dál. Určitě dnešek začne nějakým šíleným nápadem inspektorů. Musím si sbalit všechny věci do kufrů, pro případ, že by šli po mě už jen kvůli Dariusovi a musela bych odtud na chvíli zmizet.
Posadila jsem se na zem s Yuwaki. Hladila jsem jí, byla jsem ráda, že je se mnou. Zničeho nic se mi z očí draly slzy. Nechtěla jsem brečet, ale byla to konečně chvíle, kdy jsem byla sama a vše to na mě dolehlo.
Seděla jsem v tom pokoji a hladila Yuwaki, která mi spokojeně seděla na ruce.


Bylo mi těžko. Potom, co se vše odehrálo se docela divím, že brečím až teď. Zkrátka jsem si nenašla čas dřív, kdy to ze sebe pustit. Je pravdou, že odejít z hradu nechci a nechat tu ostatní pro mě taky není lehkou záležitostí. Přeci jen si budu muset promluvit s ostatními, dokud po mě nikdo nejde a pozjišťovat co nejvíc dalších věcí. Po chvíli jsem se vzchopila - přeci tu nemůžu sedět a brečet jako malé dítě. Možná je mi jedenáct, ale i tak můžu alespoň něco udělat, když už bojovat s dospělými černokněžníky nemohu. Přestala jsem brečet. Vytáhla jsem poslední obálku která mi zbyla a do jednoho ze zbylých sešitů jsem napsala Dariusovi dopis. O tom, že vše vím, a co budu dělat dál. Zkusím nějak vyčmuchat místo, kam všichni inspektorové ukládají hůlky a kde je Dariusova sova. Když ji najdu, pustím ji a pošlu za ním. Ona už bude vědět, kde Darius je. Pak si budem moct navzájem dopisovat a vymyslet tak nějaký plán. Hůlky budou také potřeba, když inspektorové je stále zabavují a zabavují. Divili by se, kdyby jim všechny zmizly. Nejlepší by na tom bylo, že bychom je vrátili těm, komu chybí, tím bychom také zjistili, kdo je na naší straně. Jen ještě najít tu místnost, kterou inspektoři používají jako skladiště. Rozhodně si nemyslím, že by je měli stále u sebe. Tak to tak vypadá, že se dnes projdu po hradě.

Zápis 17. - Strach a obavy se stupňují

8. června 2013 v 12:30
Datum: 20. - 24.4.1993

Milý deníčku,
za poslední dny se toho událo tolik, až nevím co mám vše napsat. Jsem vyděšená a s obavami momentálně ležím v stále nedokončené "iglú." Ale začnu od začátku. Naneštěstí nemohu napsat vše, už jen když píšu okrajové informace dost riskuji. Proto, když mne omluvíš, budu psát jen heslovitě, popřípadě v anonimitě o ostatních.

Vše to začalo jistým/ou profesorem/kou. Napadlo mě, že by mohl/a něco vědět o kanálech, které hledají inspektoři, a tak jsem se chtěla zeptat, dokud ji stále nevyhodili...
Zaklepala jsem na jeho/jí kabinet a než mne vpustila dovnitř, potkala jsem Theodora - jednoho spolužáka. Chvíli si se mnou povídal a já mu nemohla vyklopit to, co vím. Když profesor/ka otevřel/a, nejprve mluvil Theodor. Poté jsem přišla na řadu já - řekla jsem jen, že s ní/m potřebuji mluvit. Přikývl/a a já vstoupila do kabinetu, zatímco Theodor zůstal venku. Vevnitř byli Matt s Hayley - to vůbec nevadilo. Profesor/ka věděl/a po čem jdou. Řekl/a mi to. (Opět z důvodu bezpečnosti nenapíšu, co mi řekl/a.) Řekl/a nám něco o jedné tajné místnosti na hradě, o které nikdo neví. Nemohl/a nám to bohužel říct ještě ten večer, musel/a si promluvit s někým dalším s kým tuto místnost sdílí.
Ten večer jsem se sešla s Dariusem. Řekla jsem mu, o co jim teda jde a co pro nás jistý/á profesor/ka má.


Zpočátku to vypadalo fajn, ale poté se ozval rozhlas.


Bojoval s inspekcí. Poté se někde skryl a inspekce jej nejspíše nikde nenašla, jelikož stále hlásili, že by se měl vzdát.
Strach nejen o nás, ale i o ostatní se stupňoval.


Další den to bylo jen horší. Ve velké síni byla tabule, kde se podepsal Parker, že jej nikdy nenajdou.
Jeffrey, kluk, který předtím ztratil paměť a chodili jsme s Dariusem s ním po hradě se mě ptal na Matta a Hay, že si stále něco šeptají. Nemohla jsem nic říct - pár věcí opravdu věděl, ale tvářila jsem se, že o ničem nevím. Vysvětlila jsem mu, že každý si šeptá, jelikož má strach. A že i já mám strach jako všichni ostatní, proto každý šeptá. Bojí se říct svůj názor nahlas před inspektory.
Ve vstupní síni vydávali Denního Věštce. Odpoledne měli všichni ohlášení profesorové odejít ze školy.
Po chvíli jsem šla hledat tu druhou osobu, o které jsme s profesorem/kou mluvili/y. K večeru jsem našla toho/tu profesora/ku, kterého/ou jsme potřebovali. Objevil/a se z čista-jasna kousek ode mě. Všimla jsem si ho/jí a následovala jsem jej/jí do nejbližší místnosti. Řekl/a, že mám pomalu jít do jeho/jího kabinetu. Udělala jsem vše, co řekl/a ale naneštěstí, jsem potkala opět Theodora. Vymluvila jsem se, že spěchám, a tak jsem zamířila úplně opačným směrem. Po chvíli chůzí opačným směrem, jsem udělala okruh a opět mířila správným směrem. Naštěstí jsem pak už nikoho neviděla, a tak mi profesor/ka otevřel/a dveře, když jsem byla na blízku. Byl/a pod zastírákem, jako předtím. Vstoupila jsem a řekl/a mi, kde ona místnost je. Po chvíli jsme se tam vydaly s vysokou opatrností. Nahlásila jsem další tři jména, která budou o té místnosti vědět a přísahala, že nikdo další se to nedozví. Po chvíli souhlasil/a. Naštěstí se může pohybovat z hradu a do hradu, která je důležitá informace, která by se později mohla hodit. Ale musíme mít také na paměti, že doma má rodinu, kterou nemůže jen tak opustit a ohrozit.
Než jsme ostatní s Dariusem potkali, viděli jsme muže s černou kápí. Chvíli tam byl, a poté opět zmizel - zastírák.
Po chvíli jsem jej zahlídla i ve Velké síni.
Když jsem viděla ostatní, dala jsem jim do ruky papírek s heslem. Tak, aby nás nikdo náhodou neslyšel. Okamžitě pochopili o co jde. Následně jsme se tudy vydali a ohlíželi se, zda nás náhodou nikdo nesleduje. Než jsme vstoupili dovnitř, rozhlíželi jsme se kolem, zda někoho nevidíme. Prošli jsme uličku, abychom zjistili, zda tam nikdo neokouní pod zastírákem. Nic jsme nenašli, a tak jsme se vydali s opatrností dovnitř.
Bylo to jen jednou, co jsme tam vešli a i přesto jsme později zjistili, že tam byl ten muž s kápí - nevěřím tomu, že nás viděl! Musel...o té místnosti vědět. Já nevím - ani heslo nemohl slyšet, opravdu jsme se hodně ohlíželi.
Dohodli jsme se tam, že pošlem dopis. Na ministerstvo jednomu člověku, kterého jeden z nás znal. Také jsme chtěli poprosit jistého/ou profesora/ku, který/á nám zařídil/a přístup o klíč ke dveřím, ať kdyby náhodou to někdo našel, tak by tam neokouněl. Potřebovali jsme obálku a tak jeden z nás šel pro obálky, druhý pro sovu a já s posledním členem zůstala stále v té místnosti. Po chvíli čekání se rozhodl/a, že půjde spát. Já už pak šla také, ale když jsem vyšla, pěkně jsem si namlátila. Někdo tam dal pasti - a to všude do uličky. Byla jsem v tu chvíli tak naštvaná a zároveň vyděšená. Co když se jim něco stalo? Vyšla jsem s velkou námahou přes ty pasti a zamířila k naší spolce.
Když jsem došla - Jacob ležel na zemi - tekla mu z hlavy krev a žádal mne o pomoc. Dala jsem mu čistý hadr, ať si to co nejpevněji tiskne k ráně a letěla jsem pro pomoc. Naneštěstí na ošetřovně nikdo nebyl a já nevěděla co dělat. Později tam přišli nějací prefekti. Jeden z nich měl pásku přes oči kouzlem. Měl u sebe lektvar na zastavení krvácení a tak mi jej dal a já utíkala za Jacobem. Když jsem tam došla, Jacob byl pryč. Nejspíš odešel někam jinam, nikde jsem jej už nenašla.
Když jsem se potloukala hradem, jednou mě málem chytil Clapham, naštěstí si mne nevšiml a viděl jiné, kteří se bavili o Aletovi... Všichni inspektoři šmejdili po hradě, jakoby někoho hledali. Potkala jsem po cestě i jednu inspektorku - málem mě viděla. Naštěstí jsem kolem ní proběhla v temné části. Stihla jsem to. Když už jsem byla u klubu lektvarů, schovala jsem se u testrála, protože se mi zdálo, že jsem někoho slyšela. A hle, koho nevidím. Zničeho nic z temné části místa se někdo objevil. Polekala jsem se a první jsem si myslela že je to někdo z rudých. Když jsem konečně zaostřila a zaposlouchala se do hlasu - byl to Darius. Vypadal opravdu ustaraně a vyčerpaně, ale i přes to všechno mi pověděl vše, co zjistil. Clapham se domlouval s tím mužem v kápi, že zabijí *písmo se trochu více roztřáslo* Alerta. To byla nejdůležitější věc, kterou jsem měla rozhlásit. Věděl to pouze on. Teď už i já. Byla jsem v nervách. I Darius je v nebezpečí. Ten muž s kápí se jen tak prochází po hradě a chce zabít Dariuse. Všichni inspektoři zabavují hůlky těm, kdo se jim postaví. Nic jim určitě nebrání vyslovit kouzelnou formuli a s pomocí hůlky tak někoho zabít, kdo ví něco, co nechtějí aby řekl. Darius to věděl, chtěl poslat sovu, ale sovu mu zabavili. Po chvíli jsem se s ním tedy rychle rozloučila. Není kam se schovat. O té tajné místnosti muž v kápi ví a to nevíme jak. Popřála jsem mu hodně štěstí s tím, že napíšu profesorovi/rce, že potřebujeme pomoc. Napadlo mě, že by je mohla dostat z hradu. Ale on pořád myslel na to, jak jej muž v kápi najde a zabije. Řekla jsem mu ať za žádných okolností nevychází. Není čas, mám své poslání. Musím varovat ostatní a Alerta. Vyletěla jsem zpátky do společenské místnosti a roztrhala jeden z prázdných sešitů, které mi zbyly. Vytrhala jsem asi dvě stránky, přičemž každou stránku jsem složila napůl. Zahnula okraje a přilepila. Vrchní okraje jsem také zahnula, aby se daly zavírat. Vytvořila jsem tak dvě obálky. Byly narychlo vyhotovené, ale stačilo to k tomu, abych poslala důležitý dopis. Napsala jsem tedy tomu/é profesorovi/ce s žádostí o pomoc či radu. Je mi jasné, že se nemůžeme dlouho skrývat, ale co se dá dělat, když není kam a nemáme plán. Potřebujeme sehnat všechny. Ale opravdu všechny s tím, že je vybijeme z hradu ven. Ale chce to trochu plánování a co zmůžu já - názor jedenáctileté dívky. Chtěla bych zpátky ředitele, zpátky školu - zpátky vše co bylo a mělo by být. Musíme bojovat. Ale všichni v jednu chvíli. Parker už se jim postavil, ale po jednom či dvou to nezvládneme. Navíc jsou dospělí a my stále jen děti... Dobré profesory vykopli, ale - jsou tady profesorové, kterým ještě můžem věřit...
Po chvíli zaklepal někdo na dveře. byla to Cari ještě s někým - už si to moc nepamatuji - seběhlo se to tak rychle. Bell přišla také, Clara, Hann. Hned jsem jim řekla to, co vím o Alertovi. Vypadali trochu vyděšeně. Clapham nějak očaroval Cari a ta si myslela, že ji Alert vzal někam do lesa a nutil ji dělat to, co jí řekne. Podle mě to tak bylo, protože Alertovi jde o krk, nevím proč by to dělal... Po chvíli přišli další. Z Nebelvíru. Říkali, že Clapham vtrhl k nim na kolej a byl už i v Havraspáru. Vážně na naší koleji pak byl kde kdo. Ale byla jiná věc. Nemohla jsem tam zůstat a čekat na smrt. Dali tam sice ke vchodu pasti, ale - stejně by nás našel. Tím že všichni šli k nám už bylo nebezpečné. Napadlo by jej se podívat i k nám. Došla jsem tedy do pokoje a sbalila všechny důležité věci. Sovu, nějaké jídlo, něco k pití a pár sešitů - kdyby byly potřeba zase obálky. Napsala jsem Dariusovi dopis, že nebudem čekat ve hradě, že mám plán kam jít. Sice je venku ještě sníh, ale to zvládnem. Po cestě ze společenské jsem zakopla o jednu z pastí pro inspektory.
Sešli jsme se kousek od sochy u učebny Obrany a spolu se vydali ven. Naštěstí nás nikdo neviděl a tak, jsme s úlevou vyšli na pozemky hradu. Jsou opravdu velké a v Zapovězeném lese jsem byla tolikrát, až si to pomalu nepamatuji.


*Stále se rukopis trochu třese.*
Nakonec jsme se usídlili a postavili nedokončené "iglú". Nebudu říkat kde, opět by tě někdo, můj deníčku, mohl najít a vše by bylo ztraceno, i když tě stále nosím u sebe. Jen co si trochu odpočinu, tak budu pokračovat. Darius už usnul, byl hodně vyčerpaný a ani se nedivím, protože co všechno za ten den prožil...
Jen co dostavím iglú, bude si každý myslet, že je to pouze jen nějaká stavba. Mě zatím nikdo hledat nebude, nemá důvod, o mě nikdo neví. Mezitím můžu alespoň zjišťovat informace po hradě a nosit nějaké čerstvé jídlo a pití Dariusovi. Zatím bude Darius v bezpečí - snad jej nenajdou. Opravdu musíme začít něco s těmi inspektory dělat... Jdu se opět vrhnout do práce, nemůžu jít spát - musím to dostavět, ať jej nikdo nenajde.

Zápis 16. - Velké změny

5. června 2013 v 22:56
Datum: 11.4.1993

Milý deníčku.
Dnes se vše dalo do pořádku. S Dariusem jsem si konečně promluvila. Zeptala jsem se jej proč to všechno, proč se nám tak vyhýbal - hlavně tedy mi. Konečně mi to vysvětlil - chtěl nás chránit. Řekla jsem mu, že Katie určitě ví o nás všech a ne jen o něm. Něchtěl se s námi chvíli stýkat, aby to nebylo tak nápadné. Když viděl můj smutný výraz objal mě. Málem jsem se rozbrečela, když už bylo vše v pořádku. Ale stejně vím, že jej to bude dlouho štvát. Když Mark řekl něco tak hrozného.

Nedávno jsem si popovídala se Selenou, ze zmijozelu. Ptala se mne na inspektory. Pár věcí jsem o nich a o Claphamovi slyšela, ale opravdu jsem byla zvědavá, zda někdo netuší něco víc. Když mi řekla, že jeden z nich se ochomýtal ve sklepení, nedaleko Mrzimorské společenské místnosti, vydaly jsme se tam. Když jsme jej zahlédly, prošly jsme kolem něj rovnou na dívčí toalety. Řekla mi něco víc o inspektorech a o jedné tajné organizaci. Vážně se obávám, že mi tě někdo ukrade, a tak zde nebudu raději psát nic víc, než co mohu. Je toho opravdu moc a kdyby se to dostalo do špatných rukou, nebylo by to vůbec dobré - a k tomu to, co se událo dnes.

*písmo je trochu roztřesené*
Jdu po chodbě ve sklepení klidným a pomalým krokem směrem za Sayakou jako obvykle na výuku. Zničeho nic se ozval hlasitý a chladný známý hlas - hlas Claphama:
"Správce školy je nyní Albus Brumbál. Šéfprofesor je Albert Barr...." *rukopis se roztřásl tak, že z teček je čára*

*jiný sklon písma stále trochu roztřesený*
Je to moc zlé. V tu chvíli rozhlásili, že vyšly nové noviny Věštce. Zaběhla jsem si tedy zpátky do pokoje pro peněženku, vyběhla ze společenské místnosti a zamířila ke Vstupní síni. Byla tam opravdu velká řada. Victorie za mnou přiběhla s již koupenými novinami. Když jsem to četla, byla jsem tak vylekaná, až to více nešlo. Vzhledem k okolnostem, které si o Claphamovi myslím, to není vůbec dobré. Potkaly jsme Lucase a ten nám vylíčil pár věcí, které se udály, když byl s ním v jeho pracovně. Jestli to tak půjde dál, tak ministerstvo určitě nahradí Brumbála úplně - pro ně nejlépe - vyhodí všechny zaměstnance školy a místo nich nasadí tu jejich bandu tupounů z ministerstva. Nelíbí se mi, když tady jsou. Clapham mi nahání husí kůži. Ze všeho, co jde z jejich strany mám takový divný pocit. Stačí jen, když jeden z nich projde kolem mě a v tu chvíli cítím něco zlého... Nejen, že mi nahání husí kůži - možná je to strach, ale strach bývá trochu jiný. Ten pocit se mi zkrátka nelíbí. Obávám se dalšího dne, kteréhokoliv z následujících dnů...
Než začala večerka, zaběhla jsem si ještě do knihovny. Našla jsem tam pár zajímavých knih, které jsem ještě nečetla, jako je například kniha Zvěromágové nebo kniha o Nepromíjených kletbách. Když jsem vycházela z knihovny, bylo krátce po večerce, tak jsem akorát došla do společenské místnosti, kde mi Bell vylíčila, co se ji den předtím stalo. Pověděla mi o školním trestu od jistých prefektů, který se zvrhl v úplně něco nečekaného. Vůbec se mi nelíbí, co se tady poslední dobou děje...


Datum: 12.4.1993
*jiný sklon písma, opět normální*
Když procházím deníkem, zjišťuji, že pokaždé píšu jinak - ano je to tak. Myslím si, že můj rukopis se odvíjí z mé nálady.
Další den a opět se událo pár věcí. Hned z rána jsem zjistila, že mou oblíbenou profesorku lektvarů - Alashamu Mang odvolávají z funkce. V tu chvíli jsem se málem div nerozbrečela. Bylo mi to tak líto, když jsem to zjistila. Ihned jsem si vybavila neobyvklý dárek, který jsem od ní dostala k Vánocům. Byla jsem jí vděčná za více věcí. A zrovna ji musí vyhodit.
Bude mi opravdu moc chybět, bojím se, kterého tupého inspektora místo ní nasadí. Odučila naši poslední hodinu lektvarů a řekla nám posledních pár věcí ke zkouškám. Byla na nás moc hodná a bylo na ni vidět, že ji to je taky líto, i když se to snažila skrýt. Uvařili jsme s ní poslední dva lektvary "Nekašlivec" a i lektvar mimo učební plán "Herelex". Nekašlivec se mi povedl na výbornou, jen s Herelexem jsem měla trochu problém. Profesorka byla tak hodná, že mi dala přísady, ať si to mohu zkusit uvařit později. Napadlo mě, že pokud se mi to později podaří uvařit, dám jej Petrovi, který je stále po incidentu s Dariusem bez vlasů. Později jsem se posadila na postel v pokoji. Vytáhla jsem si knihu zaměřenou na Zvěromágy a začala číst. Kniha mne velmi zaujala, a tak jsem se šla projít ještě do knihovny, pro nějaký další materiál stejného žánru. Naneštěstí knihovna byla zavřena, tak mi nezbývalo nic jiného, než si vystačit s tím co mám. Sedla jsem si do tureckého sedu doprostřed pokoje na koberec. Kolem jsem měla příjemnou atmosféru našeho "pokojového skleníku" - všude se nacházejí květináče s různými rostlinkami. Zavřela jsem oči, ruce položila na svá kolena. Snažila jsem se uklidnit, alespoň z části svou mysl. Všechny myšlenky, které mi celé ty dny procházely hlavou mne najednou opustily. Měla jsem zavřené oči a poslouchala to nekonečné ticho hradu. Občas jsem slyšela mou sovičku Yuwaki, která pouze přešlápla na bidýlku v kleci. Snažila jsem se nevnímat vůbec nic a pouze si jen užívala ticha. Musím uznat, takové ticho jsem ve své hlavě dlouho neměla. Na chvíli se mi povedlo naprosto na nic nemyslet. Žádné myšlenky na inspekci, ředitelovo odvolání, stesk po rodičích. Zkrátka chvíle naprostého uvolnění. Po chvíli jsem otevřela oči. Byla jsem uklidněna od všech zlých věcí. Zbytek dne jsem se cítila více uvolněná a uklidněná. Mé myšlenky byly více synchronizované a už ne tak...stresující. Tohle budu určitě zkoušet častěji. Možná to dokonce doporučím i Bell, protože takové vyčištění mysli je opravdu uklidňující.

Zápis 15. - Těžká cesta

1. června 2013 v 12:33
Datum: 18.3.1993

Hodně se toho událo. Sayaka se mnou má na ošetřovně hodiny. Probírá se mnou základy - tedy teorii. Poprvé jsme spolu probraly jaké jsou nejčastější úrazy a poté zlomeniny a naraženiny. Vyzkoušela si mě, jak vázat ránu. Bylo to zajímavé. Vzpomněla jsem si jak jsem kdysi chodila do zdravotnického kurzu. Obvázala jsem ji zraněnou ruku a z obvazů udělala něco jako závěsný šátek. Ještě jsem přemýšlela, čím bych to upevnila, ale na ošetřovně jsme nic nenašly. Bylo to velmi poučné. Později jsem vzala všechny své uvařené lektvary a donesla na ošetřovnu. Byla moc ráda i ve chvíli, kdy jsem přinesla ještě nevychladlý lektvar "Bezesného spánku" se známkou V - Vynikající přímo z hodiny lektvarů.
Dnes se mi stala úplně hrozná věc. Darius se mnou nemluví. Prvně jsem nevěděla o co jde. Když jsem na něj promluvila nechtěl mi nic říct - respektive mě ignoroval. Posadila jsem se k němu na hodinu astronomie a on z toho místa odešel. Bylo to opravdu strašné. Nevědět oč jde. Petr se mnou zůstal. Utěšoval mne, že to bude dobrý, šel se mnou na oběd. Po astronomii mi vysvětlil, co mu Darius řekl. Že nás prý chrání, kvůli trestu. Nechápala jsem o co jde. Říkal, že se zjistilo, ež jsem byla ve Zmijozelské koleji. Řekl to Mark, který je z Havraspáru Zmijozelským prefektům. Doteď nechápu, jak to mohl zjistit. Byla jsem z toho v šoku. Dariuse čeká školní trest. Proto nás do toho nechce zatahovat. Petr stále tvrdí, že trest by měl dostat on kvůli tomu, že není příliš komunikativní. I přesto, že jsem mu vysvětlila, kdyby školní trest dostal on, i tak by chtěl Darius vzít trest na sebe stejně jako chce Petr. Je dobře znát, že jsou bratranci. Až na to, že Petr se chtěl zabíjet jsou skoro stejní... Pouze mám o Dariuse strach. Je velmi otažitý a nechce se mnou ani promluvit. Stále přede mnou utíká a já nevím co dál...
Bell mi po večerce řekla, že viděla nějaké monstrum u učebny lektvarů. Říkala že zalezlo do kanálu, a tak jsme se tam šly podívat. Brodili jsme se tím sajrajtem - i když jsem si přidržovala černou sukni namočila se. Když už jsme vylezli, Bell spadla o kousek dál do kanálu. Já tam naneštěstí spadla taky a tak jsme se nejspíš hodinu pokoušely vylézt nahoru. Po dlouhé době se nám to konečně povedlo. Byla tam velká obří krysa. Když už jsem konečně vylezla, ta krysa divně zařvala a nějak se ji podařilo vylézt za námi nahoru. Kousla mě do nohy! Zakřičela jsem a snažila se rychle vylézt po žebříku nahoru za Bell. Doběhla jsem do spolky a řekla Bell co se stalo. Naštěstí mě kousla jen trochu tak to bolelo jen chvíli. Následně jsme obě zamířily do sprch a vykoupaly jsme se z těch hnusných smradů, které byly v kanálu.
Své věci vypraly do čista. Hrozně to smrdělo. Naštěstí známe kouzlo na vyčištění, a tak to šlo dobře.
Zalehla jsem do postele a začala psát do deníku. Byl to strašný den. Stále se bojím. Co se to s Dariusem jen děje?
Snad to bude brzy lepší nebo já...
*zbytek textu je rozmazaný slzami a napsaný roztřepaným rukopisem, který je nečitelný*