Datum: 22. - 30.6.1993
Milý deníčku,
za posledních pár dní, se toho událo celkem dost. Začalo to jednoho slunečného dne. Právě jsem dorazila do Velké síně a podávám si snídani. Zničeho nic slyším zvláštní šepot od Carimelle, že večer mají s Bell oslavu narozenin. S úsměvem jsem přikývla, že příjdu a po snídani se vydala na pokoj. Přišla tam také Bell a poprosila mne, zda bych jí pomohla s psaním pozvánek. Samozřejmě, že jsem souhlasila. Potom, co jsme na lístky napsaly krátký vzkaz ve stylu co, kdy, kde a následně je obarvily jsem se vydala hledat Dariuse. Potkala jsem jej ve Vstupní síni, ale trochu jinak, než bych chtěla. Držel v ruce nůž a máchal jím tam. Ihned jsem si vzpomněla na lektvar, který jsem stále měla u sebe od Sayaky pro... no, pro tento případ. Nevěděla jsem co pořádně dělám, ale přistoupila jsem k němu a snažila se jej uklidnit, že to jsem já. K mému údivu mne poznal, když na mne zaměřil svůj zrak. Opatrně jsem se snažila vzít mu nůž z ruky, ale bylo to velmi těžké a nůž pustit nechtěl. I když jsem se trochu třásla, podala jsem mu tedy myslovník - ten lektvar a on jej vypil. Vzpomněl si, co se děje a odešli jsme na ošetřovnu. Nůž už jsem u něj v ruce neviděla. Když jsme tam dorazili, Sayaka nás přivítala jako vždy s úsměvem. Ve chvíli, kdy jsem jí vylíčila to, co se stalo i ve vstupní, říkala, že si Dariuse na ošetřovně nechá.
Říkala, že když držel ten nůž je jasné, že je pro ostatní nebezpečný a když nepomáhá ani lektvar, že bude muset ke sv. Mungovi. Moc jsem si přála, aby se uzdravil. Došla jsem s ním na pokoj a chvíli si povídali, než jsem odešla do knihovny, která byla stejně zavřená. Došla jsem s mizernou náladou do pokoje, převlékla se a zabalila dárky. Cari i Bell jsem dala menší pytlík se semínkami. Místo Dariuse jsem se ještě pokusila pozvat Selenu, ale ta se bála, že tam bude Hannah. Když se usmířily, stejně nepřišla, ale co už se dá dělat. Vstoupila jsem tedy na oslavu - bylo to tam pěkně nachystané. Uprostřed místnosti stály vedle sebe Cari s Bell a před nimi řada se studenty, kteří jim přáli.
Postavila jsem se k nim a také jim popřála a předala dárek. Měli tam spoustu jídla. Dokonce mluvili i něco o ohnivé whiskey, ale tu začli pít až později. Bylo tam docela dost lidí. Petr s Jane také, ale stejně Darius tam nebyl. Bylo mi jej líto, že musel zůstat na ošetřovně. Zničeho nic se ozval rozhlas. V Havraspáru byl opět a zas požár. Clara se tam šla vydat pod zastírákem. Chtěla jsem tam jít taky, muselo to být strašné. Sice mě nikdo pustit nechtěl, ale já se stejně vypařila. Došla jsem do svého pokoje a převlékla se. Ještě jsem si ve dveřích vzpomněla na lahvičku nekašlivce. Vzala jsem jej a došla k havraspárskému vstupu celá oblečena v černém a kápi. Stála jsem na schodech a nakoukavala nahoru nad zdí. Bylo tam hodně lidí, ale i studenti co byli zakašlaní a celí zašpinění od sazí. Bylo je těžké rozeznat v té tmě a z těch sazí. Opatrně jsem tedy přistoupila za Alerta - alespoň myslím že to byl on a potichu položila ke vstupu na schodiště nekašlivec. Utekla jsem dolů. Když jsem se pomalu vracela, abych zjistila, zda si toho všimli, viděla mne jedna profesorka. Sice jsem si to obcházela, ale stejně mě viděla. Utíkat se mi nechtělo a tak jsem zastavila. Také na mě při běhu dokonce i mluvila, ale to jsem nejspíš přeslechla. Když jsem jí vysvětlila, proč nejsem na koleji a řekla také o tom lektvaru, tak mi ani body neubrala. Je pravda, že bych mohla utíkat dál, ale proč, když je na škole takový poplach a zbytečně zdržovat. Když jsem uviděla Hann, ten lektvar mi vrátila, že si jej všimla až na odchodu - takže prd platný no...
Došla jsem tedy ještě na chvíli na oslavu. Jane s Petrem tam už nebyli. Po delší chvíli, jsem se vydala na pokoj. Po cestě jsem se ještě setkala s Mattem, tak jsme si povídali a pak jsme šli spát.
Následujících pár dní byl Darius na ošetřovně celkem v pořádku. Zezačátku jsem si jej dost prohlížela, ale jakmile jsem tam strávila déle, už mi přišel opět normální. Zjistila jsem, že jsem na ošetřovně vyčerpáním usnula. Darius mne položil na postel a jakmile jsem si trochu zdřímla, nesl mi báječnou zprávu, že jej Sayaka pustí. Byla to paráda. Když jsem zjistila, že už je opět zase večer a že jsem celý den prospala, nezbývalo mi nic jiného, než se vydat zpátky na kolej.
Chvíli jsem také přemýšlela, co si vezmu druhý den na sebe. Když jsem se ještě stačila naposled podívat na body, zjistila jsem, že vedeme v bodech o školní pohár. Napadlo mne, že bych si vzala ty zářivě žluté šaty od Beth. Sice jsem přemýšlela vzít si žutý náhrdelník, ale nakonec jsem se rozhodla pro zelený se smaragdem od Dariuse.
Už z rána to vypadalo. jako opravdu velmi zábavný den, ze kterého budu mít spoustu zážitků. Když jsem se probrala, přemýšlela jsem, zda se už mám obléct do slavnostního. Když mi Bell říkala, že závěr školního roku bude večer, rozhodla jsem se šaty nechat na později a oblékla se do obvyklé modré sukně, bílého trička a modrého pláště.
Došla jsem do Velké síně na snídani a po chvíli si ke mě přisedl Darius. Po chvíli odcházel opět pryč a když jsem odcházela i já, na zemi ležel červený sešit s nápisem "Tajný deník".
Darius mi jej ani neukázal a řekl mi, že jej odnese jinam. Nechal si jej u sebe a v klídku si jej přečetl. Když mi jej konečně dal do ruky, Bell, která se právě bavila s Jordym, za mnou vyběhla a hned mi řekla, že je to deník od Cari a že jí ho vrátí. Tak jsem jí jej nakonec dala a vzápětí se ozval školní rozhlas. Profesor Alert nezněl moc přesvědčivě, když zjistil, že Carimell ztratila svůj tajný deníček. V rozhlasu zněl, jakoby byl celý nedočkavý, že si jej může přečíst, když mu jej někdo, kdo jej najde, donese. Neudržela jsem se a v tu chvíli jsem se prostě musela smát.
Zjistila jsem, že Gordon si ten deník přeci jen přečet.
Po obědě jsem došla do pokoje a po chvíli se tam objevila Carimelle. Začly jsme se bavit o tom deníku a sama mi dovolila, že když to už ví celá škola, že si jej můžu taky přečíst. Začala jsem číst a musela se celou dobu smát! Byli tam snad všichni nejznámější kluci ze školy. Matt, Jeffrey, Dan, Theodor, Jordy a ještě profesor Gordon Alert nazvaný idolem. Nééé, opravdu to nešlo, musela jsem se smát. To co tam měla napsané by zkrátka nikdo jiný, kromě ní, nenapsal.
Vrátila jsem jí deník a začala se převlékat na hostinu. Oblékla jsem se tedy do zářivých žlutých šatů a ve stejné barvě žlutých střevíců. Vlasy jsem si vyčesala do drdolu a sepla sponkou. Po pravé části mi visel malý pramínek vlasů. Ještě jsem si nasadila amulet od Dariuse, náušnice a náramek. Opravdu nevím, zda mi to slušelo, ale musím uznat, že jsem sebe v zrcadle nepoznávala.

Vyšla jsem tedy ze pokoje a koho nevidím. Darius byl u nás ve společenské místnosti. Byl oblečen do černé barvy. Na sobě měl košili, dlouhé kalhoty a černý plášť a klobouk a zelený náramek. Vzhledem k tomu, že kolejními barvami Mrzimoru jsou žlutá a černá, ladili jsme k sobě. Sedli jsme si do Velké síně, ze které nás později vyhnali a nechali nás čekat chvíli ve Vstupní síni. Vzápětí začali přicházet profesorové a profesorky a mezi nimi byla jedna profesorka, která po své pravici vedla krásného šedého vlka. Měl krásný hebký kožich a pěkné špičaté uši. Sledovala jsem ho a po chvíli ke mě přišel. Stála jsem uprostřed Vstupní síně a každý na mě a něj koukal. Byl moc pěkný a hodný. Natáhla jsem k němu opatrně ruku aby ji nejprve očmuchal. Když jsem zjistila že mi nejspíš nic neudělá, pohladila jsem jej po hlavě a po chvíli jsem vlka začala drbat za ušima. Tvářil se šťastně a že se mu to líbí. Když nás konečně vpustili do síně, šla jsem s Dariusem, ale museli jsme se rozdělit ke stolům našich kolejí. Když se všichni usadili, jedna profesorka začala rozdávat vysvědčení. Začala od prvních ročníků a když jsem přišla na řadu já, doplnila, že mám na vysvědčení samé V.

Úžasle jsem na to koukala a posadila se. Po Velké síni stále pobíhal vlk, ale nikomu to nevadilo. A tak, když měl svůj proslov slavný Barracou...někdo - zkrátka ten tupec z inspektorů skoro nikdo ty jeho žvásty neposlouchal. Mlel cosi o tom, že inspektoři již příští rok nebudou potřeba. Jen doufám, že se profesorka Alashama Mang vrátí. Když ukončil svůj nudný proslov, nikdo mu netleskal. Všichni tleskali jen tomu, že inspektoři ze školy zmizí. Následoval proslov Brumbála, ředitele školy. Vlk mezitím také souhlasně pozoroval Brumbálovu řeč. Nemluvil o ničem nedůležitém. V náznacích nám naznačoval, ať si dáváme pozor na ně - ty inspektory a všechny nové profesory. Když domluvil, všichni mu začali tleskat. Celá síň tleskala jak divá nejméně deset minut. Vypadalo to, že ten inspektor Barrac - někdo snad vypění.
Po chvíli, kdy se publikum trochu uklidnilo, Brumbál vyhlásil vítěze v bodech o školní pohár.
Jak už výzdoba naznačovala, vyhráli jsme my z Mrzimoru.
Zlatý pohár nám dali na stůl a Nomos vypadal velmi vesele, když věděl, že právě jeho kolej zvítězila. Poté Brumbál zatleskal a na stolech se objevila hromada jídla a po bocích stolu byly kotlíky s různým pitím. Musím se přiznat, vzala jsem dva žluté hrnečky. Líbily se mi, stejně jsme vyhráli pohár, a tak jsem si musela vzít něco na památku.
Po dlouhé oslavné hostině jsem po cestě na pokoj potkala Dariuse, který se tvářil nějak vesele. Hned mi řekl, že těsně po večerce mám přijít do tajné místnosti a vypařil se.
Tak jsem tedy došla do pokoje a šla si uložit své tajně zkonfiskované hrníčky do kufru.
Ve společenské místnosti byl ten krásný šedý vlk. Po chvíli přišel náš kolejní Nomos nesoucí pohár. Uložil jej na své místo, kde jsme jej prý mívali vždy. Bylo legrační pozorovat Nomose, jak nás chválí a rozplývá se nad tím, že nás nenapadlo podpalovat si vlastní kolej. Věnoval nám nejméně čtvrt hodiny.
Ten krásný šedý vlk vypadal, jako by ten pohár neustále hlídal. Určitě se mu líbil. Napadlo mne, zda si nechce hrát, a tak jsem donesla z už zabaleného kufru camrál. Hodila jsem mu jej. Divně a nechápavě na něj koukal. Když jsem jej hodila kousek dál, stále divně koukal. Nejspíš mu slovo hrát si, nic moc neříká. Na stole bylo nějaké stehýnko. Vzala jsem jej a podala. S chutí jej snědl.
Pak už bylo hodin akorát a já se vypařila za Dariusem stále ve svých žlutých šatech. Když jsem vešla, bylo to až k neuvěření. Na zemi byla cestička vlčích máků až k místnosti, kde stál Darius.
Sledoval mou reakci a já byla úplně ozářena tím, co tu pro mne nachystal. Bylo to úžasné a nádherné. Místnost byla celá posypaná červevně zbarvených květů. Na stole byly dvě dlouhé svícny a u nich dva dorty. Jeden čokoládový a druhý jahodový. Vtiskl mi pusu a posadil mne ke stolu. Všimla jsem si malého lístku, který měl u sebe, ale řekl pár strašně krásných vět. Neměla jsem slov, pomalu jsem ani nemohla dýchat.
Tohle vše jsem nečekala. Když jsem se ptala proč, odpověděl mi se slovy, že je to poslední náš večer v Bradavicích, než začnou prázdniny. Pustili jsme se každý do dortu a povídali si. Já měla ten jahodový, neboť čokoládový jsem zkoušela už na hostině.
Byl to moc krásný večer, na který budu vzpomínat hodně, ale hodně dlouho, ale nyní už jdu spát, zítra mě čeká poslední balení a hurá na prázdniny!