close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Červen 2013

Zápis 26. - Odjezd z Bradavic

30. června 2013 v 15:50
Datum: 1. - 2.8.1993

Milý deníčku,

včera jsme odjeli z Bradavic. Napsala bych již včera večer, ale měla jsem tolik práce s vybalováním.
Než jsme včera odjeli, bylo nutné sbalit si opravdu vše z pokoje. Trvalo by mi to opravdu dlouho, kdybych již nezačala předtím. Bylo toho opravdu moc, nikdy by mě nenapadlo, že za celý školní rok zaplním tři kufry. Když jsem je uložila na místo, kde se poté přenesly do vlaku, musela jsem se ještě poptat, jak vezmu květináče. Průvodčí z vlaku mi nabídl, že mi je vezme, když je uložím do bedýnky. A tak jsem tedy své květináče oštítkovala a uložila.


Když jsem mu je všechny předala, s ochotou mi je vzal.
Následně jsme všichni vycházeli na nádvoří před hrad, kde nás přemisťovali do Prasinek. Průvodčí stál u kotlíku. Chvíli jsem na něj jen koukala, ale když nám vysvětlil, co máme dělat, přidala jsem se k nějaké skupince, dotkla se kotlíku a rázem jsem byla v Prasinkách.


Lehce se mi převrátil žaludek, ale vzhledem k tomu, že jedeme domů, jsem se jej snažila ignorovat. Nastoupila jsem do vlaku a našla kupé, kde seděli Darius, Hay s Mattem, Petr s Jane a Emily.


Při dlouhé cestě si Darius na chvíli zdřímnul a ze spánku máchal Mattovi rukou před očima. Také jsem si na chvíli zdřímla a když jsem se probrala, poznávala jsem krajinu, kterou jsme projížděli. Byli jsme u Lonýdna. Vyšli jsme a pár z nás zapomnělo, že musíme projít přepážkou, než dojdeme do Děravého kotle. Bloudili jsme tam nějakou chvíli a až později mě napadlo, že vlastně jsme stále na nástupišti 9¾. Když jsme konečně prošli přepážkou, všichni mířili stejným směrem. Přemýšleli jsme s Dariusem, do jakého pokoje půjdem. Nejprve nás brigádník zavedl k pokoji se dvěmi lůžky, ale nakonec jsme se rozhodli, že si vezmeme pokoj společný s Jane, Petrem a Jess, kterou ještě neznám. Pokoj se nachází přes ulici naproti kotli, ale nevadí mi to, jelikož pokoj je dost prostorný - až na ten můj "skleník" v rohu místnosti. Když jsme dostali zavazadla a bednu s květináči zpátky, zpočátku se nedalo v pokoji vůbec chodit.


Mé květináče zabíraly snad celý pokoj. Naštěstí se mi podařilo je uložit tak, aby zabíraly co nejméně místa. Dlouhou dobu jsme vybalovali a zabydlovali se.
K večeru jsme se šli s Darim projít po jedné vesničce, kde jsme nedaleko za ní našli pěknou pláž.

Dnes ráno, kdy jsme se probudili, již byla otevřena Příčná ulice. Banka u Gringottových byla také otevřena. Postála jsem si chvíli frontu a s jedním skřetem došla do svého trezoru. Když jsem použila svůj klíč a otevřela svou truhlu - byla prázdná. Bylo mi z toho na nic. V hlavě mi kolovaly myšlenky typu, co když mi rodiče peníze neposlali schválně, co když se jim něco stalo? Vyšla jsem před banku a rozbrečela jsem se. Posadila jsem se na lavičku a byl se mnou Darius. Po chvíli přišla i Hayley s Mattem, aby zjistili o co jde.


Snažili se mne přesvědčit, že rodičům určitě nic není a ať za nimi zajedu. Odpoledne jsem se vydala opět do Gringottové banky a zeptala se skřeta, zda se náhodou nezapomnělo peníz od rodičů do truhly uložit. K mému překvapení peníze měl u sebe a hned mi je předal. Pomalu jsem skákala radostí, když jsem věděla, že mi ty peníze opravdu poslali. Budu za nimi stejně muset zajet. Určitě jsou celí zvědaví, jak se mám a já jsem na ně zvědavá také.
Když už jsem měla peněženku opět naplněnou mincemi, vydala jsem se na nákupy. Většinu věcí do druháku mám již z prváku, ale přeci jenom budu potřebovat ještě na učebnice. Později jsme se s Mattem opět sešli a dělali si z něj s Darim legraci. Vymysleli jsme, že napíšem o něm knihu - "1000 způsobů jak naštvat Matta".
Na Příčné ulici jsme tak chvíli stáli a mě z ničeho nic napadlo udělat mu něco podobného, jako Darimu nedávno - až na to, že tohle bylo na veřejnosti. Zničeho nic jsem začala čenichat okolo. Snažila jsem se tvářit opravdu divně. Když jsem přicházela čím dál blíž k Mattovi, nechápavě na mě koukal. V tu chvíli přišla i Hayley. Naklonila jsem se k Mattovi, opět začmuchala. Zamračila jsem se a do ucha Mattovi zařvala přes celou Příčnou: "Smrdíííš!". Nešlo se nesmát, dokonce i Hayley to pobavilo. Matt se urazil a odešel pryč. Dostali jsme jej. Příště mám v plánu něco podobného. Když jsem se dostala na pokoj, Dari s Petrem se začali opět prát. Tentokrát v tom smyslu, kdo má větší sílu. Sledovali jsme je s Jane a mě napadlo vytáhnout Lehosil, který jsem si uvařila na zkouškách. Přelila jsem trochu do odměrky a podala to při boji Darimu, který to okamžitě vypil. Ihned ucítil, jak se mu zvětšila síla a já je pokračovala s Jane pozorovat. Jane Petrovi tak nejspíš něco dala, ale lehosil to nebyl. Trénink přeci musí být, ať už s hůlkou nebo bez ní.


2. Ročník - Deník snů

30. června 2013 v 15:03
26.

27.

28.

29.

30.

31.

32.

33.

34.

35.

36.

37.
-

Zápis 25. - Konec školního roku

26. června 2013 v 15:46
Datum: 22. - 30.6.1993

Milý deníčku,

za posledních pár dní, se toho událo celkem dost. Začalo to jednoho slunečného dne. Právě jsem dorazila do Velké síně a podávám si snídani. Zničeho nic slyším zvláštní šepot od Carimelle, že večer mají s Bell oslavu narozenin. S úsměvem jsem přikývla, že příjdu a po snídani se vydala na pokoj. Přišla tam také Bell a poprosila mne, zda bych jí pomohla s psaním pozvánek. Samozřejmě, že jsem souhlasila. Potom, co jsme na lístky napsaly krátký vzkaz ve stylu co, kdy, kde a následně je obarvily jsem se vydala hledat Dariuse. Potkala jsem jej ve Vstupní síni, ale trochu jinak, než bych chtěla. Držel v ruce nůž a máchal jím tam. Ihned jsem si vzpomněla na lektvar, který jsem stále měla u sebe od Sayaky pro... no, pro tento případ. Nevěděla jsem co pořádně dělám, ale přistoupila jsem k němu a snažila se jej uklidnit, že to jsem já. K mému údivu mne poznal, když na mne zaměřil svůj zrak. Opatrně jsem se snažila vzít mu nůž z ruky, ale bylo to velmi těžké a nůž pustit nechtěl. I když jsem se trochu třásla, podala jsem mu tedy myslovník - ten lektvar a on jej vypil. Vzpomněl si, co se děje a odešli jsme na ošetřovnu. Nůž už jsem u něj v ruce neviděla. Když jsme tam dorazili, Sayaka nás přivítala jako vždy s úsměvem. Ve chvíli, kdy jsem jí vylíčila to, co se stalo i ve vstupní, říkala, že si Dariuse na ošetřovně nechá.
Říkala, že když držel ten nůž je jasné, že je pro ostatní nebezpečný a když nepomáhá ani lektvar, že bude muset ke sv. Mungovi. Moc jsem si přála, aby se uzdravil. Došla jsem s ním na pokoj a chvíli si povídali, než jsem odešla do knihovny, která byla stejně zavřená. Došla jsem s mizernou náladou do pokoje, převlékla se a zabalila dárky. Cari i Bell jsem dala menší pytlík se semínkami. Místo Dariuse jsem se ještě pokusila pozvat Selenu, ale ta se bála, že tam bude Hannah. Když se usmířily, stejně nepřišla, ale co už se dá dělat. Vstoupila jsem tedy na oslavu - bylo to tam pěkně nachystané. Uprostřed místnosti stály vedle sebe Cari s Bell a před nimi řada se studenty, kteří jim přáli.
Postavila jsem se k nim a také jim popřála a předala dárek. Měli tam spoustu jídla. Dokonce mluvili i něco o ohnivé whiskey, ale tu začli pít až později. Bylo tam docela dost lidí. Petr s Jane také, ale stejně Darius tam nebyl. Bylo mi jej líto, že musel zůstat na ošetřovně. Zničeho nic se ozval rozhlas. V Havraspáru byl opět a zas požár. Clara se tam šla vydat pod zastírákem. Chtěla jsem tam jít taky, muselo to být strašné. Sice mě nikdo pustit nechtěl, ale já se stejně vypařila. Došla jsem do svého pokoje a převlékla se. Ještě jsem si ve dveřích vzpomněla na lahvičku nekašlivce. Vzala jsem jej a došla k havraspárskému vstupu celá oblečena v černém a kápi. Stála jsem na schodech a nakoukavala nahoru nad zdí. Bylo tam hodně lidí, ale i studenti co byli zakašlaní a celí zašpinění od sazí. Bylo je těžké rozeznat v té tmě a z těch sazí. Opatrně jsem tedy přistoupila za Alerta - alespoň myslím že to byl on a potichu položila ke vstupu na schodiště nekašlivec. Utekla jsem dolů. Když jsem se pomalu vracela, abych zjistila, zda si toho všimli, viděla mne jedna profesorka. Sice jsem si to obcházela, ale stejně mě viděla. Utíkat se mi nechtělo a tak jsem zastavila. Také na mě při běhu dokonce i mluvila, ale to jsem nejspíš přeslechla. Když jsem jí vysvětlila, proč nejsem na koleji a řekla také o tom lektvaru, tak mi ani body neubrala. Je pravda, že bych mohla utíkat dál, ale proč, když je na škole takový poplach a zbytečně zdržovat. Když jsem uviděla Hann, ten lektvar mi vrátila, že si jej všimla až na odchodu - takže prd platný no...
Došla jsem tedy ještě na chvíli na oslavu. Jane s Petrem tam už nebyli. Po delší chvíli, jsem se vydala na pokoj. Po cestě jsem se ještě setkala s Mattem, tak jsme si povídali a pak jsme šli spát.

Následujících pár dní byl Darius na ošetřovně celkem v pořádku. Zezačátku jsem si jej dost prohlížela, ale jakmile jsem tam strávila déle, už mi přišel opět normální. Zjistila jsem, že jsem na ošetřovně vyčerpáním usnula. Darius mne položil na postel a jakmile jsem si trochu zdřímla, nesl mi báječnou zprávu, že jej Sayaka pustí. Byla to paráda. Když jsem zjistila, že už je opět zase večer a že jsem celý den prospala, nezbývalo mi nic jiného, než se vydat zpátky na kolej.
Chvíli jsem také přemýšlela, co si vezmu druhý den na sebe. Když jsem se ještě stačila naposled podívat na body, zjistila jsem, že vedeme v bodech o školní pohár. Napadlo mne, že bych si vzala ty zářivě žluté šaty od Beth. Sice jsem přemýšlela vzít si žutý náhrdelník, ale nakonec jsem se rozhodla pro zelený se smaragdem od Dariuse.


Už z rána to vypadalo. jako opravdu velmi zábavný den, ze kterého budu mít spoustu zážitků. Když jsem se probrala, přemýšlela jsem, zda se už mám obléct do slavnostního. Když mi Bell říkala, že závěr školního roku bude večer, rozhodla jsem se šaty nechat na později a oblékla se do obvyklé modré sukně, bílého trička a modrého pláště.
Došla jsem do Velké síně na snídani a po chvíli si ke mě přisedl Darius. Po chvíli odcházel opět pryč a když jsem odcházela i já, na zemi ležel červený sešit s nápisem "Tajný deník".
Darius mi jej ani neukázal a řekl mi, že jej odnese jinam. Nechal si jej u sebe a v klídku si jej přečetl. Když mi jej konečně dal do ruky, Bell, která se právě bavila s Jordym, za mnou vyběhla a hned mi řekla, že je to deník od Cari a že jí ho vrátí. Tak jsem jí jej nakonec dala a vzápětí se ozval školní rozhlas. Profesor Alert nezněl moc přesvědčivě, když zjistil, že Carimell ztratila svůj tajný deníček. V rozhlasu zněl, jakoby byl celý nedočkavý, že si jej může přečíst, když mu jej někdo, kdo jej najde, donese. Neudržela jsem se a v tu chvíli jsem se prostě musela smát.
Zjistila jsem, že Gordon si ten deník přeci jen přečet.
Po obědě jsem došla do pokoje a po chvíli se tam objevila Carimelle. Začly jsme se bavit o tom deníku a sama mi dovolila, že když to už ví celá škola, že si jej můžu taky přečíst. Začala jsem číst a musela se celou dobu smát! Byli tam snad všichni nejznámější kluci ze školy. Matt, Jeffrey, Dan, Theodor, Jordy a ještě profesor Gordon Alert nazvaný idolem. Nééé, opravdu to nešlo, musela jsem se smát. To co tam měla napsané by zkrátka nikdo jiný, kromě ní, nenapsal.
Vrátila jsem jí deník a začala se převlékat na hostinu. Oblékla jsem se tedy do zářivých žlutých šatů a ve stejné barvě žlutých střevíců. Vlasy jsem si vyčesala do drdolu a sepla sponkou. Po pravé části mi visel malý pramínek vlasů. Ještě jsem si nasadila amulet od Dariuse, náušnice a náramek. Opravdu nevím, zda mi to slušelo, ale musím uznat, že jsem sebe v zrcadle nepoznávala.


Vyšla jsem tedy ze pokoje a koho nevidím. Darius byl u nás ve společenské místnosti. Byl oblečen do černé barvy. Na sobě měl košili, dlouhé kalhoty a černý plášť a klobouk a zelený náramek. Vzhledem k tomu, že kolejními barvami Mrzimoru jsou žlutá a černá, ladili jsme k sobě. Sedli jsme si do Velké síně, ze které nás později vyhnali a nechali nás čekat chvíli ve Vstupní síni. Vzápětí začali přicházet profesorové a profesorky a mezi nimi byla jedna profesorka, která po své pravici vedla krásného šedého vlka. Měl krásný hebký kožich a pěkné špičaté uši. Sledovala jsem ho a po chvíli ke mě přišel. Stála jsem uprostřed Vstupní síně a každý na mě a něj koukal. Byl moc pěkný a hodný. Natáhla jsem k němu opatrně ruku aby ji nejprve očmuchal. Když jsem zjistila že mi nejspíš nic neudělá, pohladila jsem jej po hlavě a po chvíli jsem vlka začala drbat za ušima. Tvářil se šťastně a že se mu to líbí. Když nás konečně vpustili do síně, šla jsem s Dariusem, ale museli jsme se rozdělit ke stolům našich kolejí. Když se všichni usadili, jedna profesorka začala rozdávat vysvědčení. Začala od prvních ročníků a když jsem přišla na řadu já, doplnila, že mám na vysvědčení samé V.


Úžasle jsem na to koukala a posadila se. Po Velké síni stále pobíhal vlk, ale nikomu to nevadilo. A tak, když měl svůj proslov slavný Barracou...někdo - zkrátka ten tupec z inspektorů skoro nikdo ty jeho žvásty neposlouchal. Mlel cosi o tom, že inspektoři již příští rok nebudou potřeba. Jen doufám, že se profesorka Alashama Mang vrátí. Když ukončil svůj nudný proslov, nikdo mu netleskal. Všichni tleskali jen tomu, že inspektoři ze školy zmizí. Následoval proslov Brumbála, ředitele školy. Vlk mezitím také souhlasně pozoroval Brumbálovu řeč. Nemluvil o ničem nedůležitém. V náznacích nám naznačoval, ať si dáváme pozor na ně - ty inspektory a všechny nové profesory. Když domluvil, všichni mu začali tleskat. Celá síň tleskala jak divá nejméně deset minut. Vypadalo to, že ten inspektor Barrac - někdo snad vypění.
Po chvíli, kdy se publikum trochu uklidnilo, Brumbál vyhlásil vítěze v bodech o školní pohár.
Jak už výzdoba naznačovala, vyhráli jsme my z Mrzimoru.
Zlatý pohár nám dali na stůl a Nomos vypadal velmi vesele, když věděl, že právě jeho kolej zvítězila. Poté Brumbál zatleskal a na stolech se objevila hromada jídla a po bocích stolu byly kotlíky s různým pitím. Musím se přiznat, vzala jsem dva žluté hrnečky. Líbily se mi, stejně jsme vyhráli pohár, a tak jsem si musela vzít něco na památku.
Po dlouhé oslavné hostině jsem po cestě na pokoj potkala Dariuse, který se tvářil nějak vesele. Hned mi řekl, že těsně po večerce mám přijít do tajné místnosti a vypařil se.
Tak jsem tedy došla do pokoje a šla si uložit své tajně zkonfiskované hrníčky do kufru.
Ve společenské místnosti byl ten krásný šedý vlk. Po chvíli přišel náš kolejní Nomos nesoucí pohár. Uložil jej na své místo, kde jsme jej prý mívali vždy. Bylo legrační pozorovat Nomose, jak nás chválí a rozplývá se nad tím, že nás nenapadlo podpalovat si vlastní kolej. Věnoval nám nejméně čtvrt hodiny.
Ten krásný šedý vlk vypadal, jako by ten pohár neustále hlídal. Určitě se mu líbil. Napadlo mne, zda si nechce hrát, a tak jsem donesla z už zabaleného kufru camrál. Hodila jsem mu jej. Divně a nechápavě na něj koukal. Když jsem jej hodila kousek dál, stále divně koukal. Nejspíš mu slovo hrát si, nic moc neříká. Na stole bylo nějaké stehýnko. Vzala jsem jej a podala. S chutí jej snědl.
Pak už bylo hodin akorát a já se vypařila za Dariusem stále ve svých žlutých šatech. Když jsem vešla, bylo to až k neuvěření. Na zemi byla cestička vlčích máků až k místnosti, kde stál Darius.


Sledoval mou reakci a já byla úplně ozářena tím, co tu pro mne nachystal. Bylo to úžasné a nádherné. Místnost byla celá posypaná červevně zbarvených květů. Na stole byly dvě dlouhé svícny a u nich dva dorty. Jeden čokoládový a druhý jahodový. Vtiskl mi pusu a posadil mne ke stolu. Všimla jsem si malého lístku, který měl u sebe, ale řekl pár strašně krásných vět. Neměla jsem slov, pomalu jsem ani nemohla dýchat.



Tohle vše jsem nečekala. Když jsem se ptala proč, odpověděl mi se slovy, že je to poslední náš večer v Bradavicích, než začnou prázdniny. Pustili jsme se každý do dortu a povídali si. Já měla ten jahodový, neboť čokoládový jsem zkoušela už na hostině.
Byl to moc krásný večer, na který budu vzpomínat hodně, ale hodně dlouho, ale nyní už jdu spát, zítra mě čeká poslední balení a hurá na prázdniny!

Zápis 24. - Podivný duch ženy

22. června 2013 v 8:33
Datum: 10. - 21.6.1993

Milý deníčku,
shrnu to nejduležitější, aby to nebylo vážně na dlouho.
Písemný test z Létání nebyl tak těžký. A vlastně ani praktická zkouška z Přeměňování.
Po zkoušce jsem se dala do řeči s Jane Matiss jednou spolužačkou z Nebelvíru. Vypadá to, že si jednou zajdem na nějakou velkou lumpárnu. Dlouho jsme přemýšlely, z čeho udělat jed proti těm "inspektorům". Nakonec jsem se rozhodly, že se po něčem podíváme o prázdninách.
Poté jsme se rozdělily a následně setkaly ve Velké síni. Byl tam ještě Matt, Darius a Petr. Zjistila jsem, že Matt rybaří, a tak jsme se dohodli, že zajdem k molu. Když už začínala večerka, bylo možné, že nás tam někdo chytí. Přišel také Petr a pošli jsme trochu dál. Byla tam taková ohrada pro vstup do menší louky s pár stromy. Byla zamčená, ale byla v ní na kraji díra. Prošli jsme tedy a procházeli se u břehu. Když v tom jsem zahlédla camrál - míč ke hře famfrpál. Plaval docela daleko od břehu. Vytáhla jsem tedy hůlku a na nic nečekala. Zavolala jsem přivolávací zaklínadlo a míč byl rázem u mých nohou. S camrálem jsme si chvíli házeli, ale Matta to po chvíli přešlo. Opět začal rybařit. Později jsme ten míč házeli k němu a plašili mu tak ryby. Rozhodně z toho nebyl nadšený a my z toho měli legraci. Po chvíli se všichni začali dívat na jedno místo. Teda až na mě, Dariuse a Petra. Jane s Mattem viděli ducha. Prosila jsem jí ať se nám taky zjeví - neslyšeli jsme ji a ani neviděli. První mne ovál vánek a později se nám zjevila. Všichni vypadali trochu vystrašeně, nevím co se dělo. Byla to žena, velmi stará s dlouhými vlasy. Vypadala dosti naštvaně. Křičela, že za tohle zaplatíme, že někdo umře. Následně byla Jane v bezvědomí. Na chvíli ta žena zmizela. Přiskočila jsem k Jane, nevěděla jsem co jí je. Zkusili jsme lektvar životabudič, ale nějak to nepomohlo. Po chvíli se probrala a ta žena se opět objevila. Křičela na nás ať jdeme pryč a to hned. Matt běžel pro pomoc, ale nějak se nemohl už dostat z té ohrady. Jakoby nám něco bránilo projít tím samým místem, jako předtím. Nakonec šla tedy s námi a otevřela nám vrátka. Rychle jsme utekli. Tedy až na Matta. Ten si tam ještě v klídku stál u mola. Nějak jsem mu nevěřila, protože to spíš vypadalo, jakoby se tam chtěl vrátit. Chvíli jsem tam zůstala a povídali jsme si. Já byla ještě docela vyklepaná kvůli té podivné ženy a doufala jsem, že už jí nepotkáme. S Mattem jsme se pak prošli po školních pozemcích. Ukázal mi pár věcí, které měly spojitost s Hayley. Divím se, ale z ledu stále byly postaveny písmenka jejich jména. Vážně zázrak, že to nestálo. Ale musím uznat, bylo to vážně pěkné, věřím, že jim to vydrží. Sice je pravdou, že jsem byla na Vánoce naštvaná, protože to udělal fakt zle, ale co už, co bylo bylo. Popravdě zlost moc dlouho v sobě mít neumím a pokud je teď šťastný, tak by to mělo být dobře.
Když už bylo hodně hodin, odprovodil mne do společenské místnosti, kde jsem šla okamžitě spát.

Dalších pár dní uplynulo a uplynula také zkouška z Astronomie. Byla docela srandovní, jelikož jsme měli zkoušky zároveň s druhým ročníkem. Nejprve jsem nerozumněla pár otázkám, když jsme se je neučili, ale ve chvíli, kdy jsem se nad nimi zamyslela pořádně, přišly mi vtipné. Byla tam věta z marťanštiny. Zněla opravdu legračně.
Po hodině astronomie jsem šla obvyklou cestou na oběd. Viděla jsem Dariuse - chtěla jsem se jej zeptat jak to napsal, ale místo to jsem se dočkala jen naštvaného tónu "Co za mnou furt lezeš? Nech mě být!" po chvíli se zeptal "Co jsi chtěla?" se slovem nic jsem naštvaně odcházela pryč. Tohle nikdy neudělal. Znělo to opravdu strašně.
Začala jsem se potloukat hradem, potkala jsem Matta - ten na mě vše poznal, ale běžel na zkoušky, tak jsem mu nic naštěstí nemusela vysvětlovat. Po dlouhé době jsem Dariuse opět potkala. Jakoby se tentokrát díval jinam. Přišlo mi to divné, že si ze mě opět něco utahuje. Když jsem znovu odchzázela, doběhl mě a blábolil něco o duchovi ženy. Také mi říkal, že si nepamatuje, kdo to je. Pobíhali jsme po hradě a sháněli Sayaku nebo Madame Pomfreyovou. Nikde ani noha. Alert nám moc nepomohl, když nás znovu poslal na ošetřovnu, kde nikdo nebyl.


Jane mi šla také pomoct hledat. Měla jsem dvě teorie. Buďto ta neznámá žena ze včerejška vstoupila do Dariusovy mysli, taky říkal, že na něj včera použila nějaký paprsek, kdy šel do společenské místnosti a poté se probudil až ráno. Ta druhá teorie byla, že to byl nějaký šok, který mu způsobil, že ji měl stále v hlavě.
Ve Vstupní síni byli skřítci, kteří vypadali, jakoby něco hledali. Nějaký návod nebo neco, aby mohli udělat hostinu. Nic jsme kolem však neviděli a zároveň se starali ještě o Dariuse, který stále chodil k molu a utíkal nám s Petrem kdykoliv, kdy jsme nedávali pozor.
Potkali jsme Ginu, která nám poradila, ať si prozatím lehne na pokoj, že se to při nejhorším zítra pořeší. Tak jsem tedy poprosila Petra, zda by na něj nedal pozor. Odvedl jej tedy do společenské místnosti a já se šla podívat do kuchyňky po těch skřítkách. K mému úžasu tam byli a byla tam také Carimelle. Návod k hostině již našli, a tak jsem tedy nezaváhala a zeptala se na místo, odkud se ozývala velká spousta hlodavců. Řekl mi, že se tam podívá a něco ve stylu, že je vyžene. Po krátké chvíli se vedle mě objevil. Vypadal dost udýchaně a říkal mi, že by tam měl jít znova. Ihned jsem mu vysvětlila, že tam jít nemusí, pokud nechce a vyzvídala jsem, co tam je. Řekl mi jen, že bych to neměla chtít vědět, že mi to neřekne. Nejspíš je tam něco moc strašidelného. Nechala jsem to tedy být a zakručelo mi v břiše. Od snídaně jsem nic nejedla a Carimelle si od nich vyžádala lanýžový dort. Poprosila jsem o nějakou pizzu. Po krátké chvíli byl u mne i s velkou salámovou pizzou. Snědla jsem jen část a měla další, ale už poslední prosbu. Prosbu, zda by mi nenašli mou sovu Yuwaki. K mému údivu skřítek, který mi donesl pizzu a prozkoumával neznámou část hradu souhlasil, že se o to pokusí další den. Byli opravdu milí, možná si jednoho v budoucnu pořídím domů. Poté jsem se vydala ještě na zmijozelskou kolej. Viděla jsem tam Dariuse jak leží na zemi a Petra jak stojí vedle něj. Darius opět nedýchal. Už ani nevím jak, ale nějak jsem jej z toho dostala. Vše se odehrálo tak rychle a Petr šel po chvíli pryč. Potom, co už jsem viděla, že byl Darius v pořádku, jsem šla hledat Petra, protože se chtěl zabít - opět a zas. Když jsem viděla, jak si povídá s Jane a hrajou Romea a Julii, nechala jsem je osamotě a vrátila se k Dariusovi. Stále viděl ducha té ženy, ale konečně ji alespoň Ana chvíli moc nevnímal. Ten večer jsme si hodně povídali o prázdninách co budeme dělat. Ještě něco určitě vymyslíme.
Ale už se docela těším na prázdniny. Žádná škola a ani učení... no možná jen těch pár zkoušek - z Dějin a Obrany.
Po nějaké delší době jsem se vrátila zpátky na kolej. U stolu seděla Beth a všude měla nějaké oblečení. Jelikož všechny věci na ni byly již malé, rozdávala je. Vzala jsem si zářivé dlouhé žluté šaty i s doplňky, legíny a také jsem zahlédla v jednom balíku plavky. Moc jsem ji děkovala, když jsem si mohla oblečení vzít a slíbila jí, že na něj dám pozor. Vím co to znamená přijít o něco pěkného, když je to člověku už malé.


Další den, kdy jsem se probudila, žádnou Yuwaki jsem neviděla. Stále jsem skřítky hledala, ale nikde nic.
Potkala jsem opět Dariuse a on stále chodil na to molo. Dokonce tam nechal košili a hůlku, nejspíš do té vody i skočil.
Zašli jsme za profesorem Nomosem, který nám říkal, ať zkusíme zaklepat pořádně a popřípadě se k němu vrátíme. Nikdo tam opět nebyl a my se vrátili zpátky za ním. Darius opět utekl někam pryč a Nomos s tím nic moc udělat nechtěl, řekl jen, že máme jít za někým jiným. Tak jsem tedy zkusila opět Alerta. Přišel tam i Darius, tak jsem mu rovnou řekla, ať opět nikam nechodí. Po krátké chvíli nám Alert otevřel, zatímco Darius se bavil s tabulí. Stále opakoval, že se mu žena směje. Tak tedy nás vzal na ošetřovnu, kde už byla Sayaka. Vylíčili jsme jí o co všechno šlo a Sayaka mu podala myslovník nebo něco takového. Jeden vtiskla do ruky i mi, kdyby měl opět přeludy ať mu jej podám. Přikývla jsem a šli jsme spolu do tajné místnosti. Je pravda, že celou dobu se ji snažil najít, ale nikde ji neviděl. Vzápětí v klubovně usnul. Když jsem byla přesvědčena, že spí dost tvrdě, potichu jsem vyšla. Zaířila jsem do knihovny, kde jsem stejně čekala zbytečně, z těch zkoušek jsem si myslela, že už je sobota a já tam klepala, ať mi otevřou. Chvíli jsme si tam povídali s Lucasem.
Zašla jsem tedy na večeři a dala si rajskou polévku. Byla opravdu dobrá. Když jsem vycházela, Alert stál u nádob na body. Zamířila jsem k němu s myšlenkou, na mou sovu. K mému překvapení začal vybíhávat schody a po chvíli se za mnou řítila Yuwaki. Vzala jsem ji na ruku a po chvíli se objevil i profesor Alert. Byla jsem ráda, že je zpátky. Ani nevypadala tak vyhuble. Poděkovala jsem Alertovi a zamířila na pokoj, kde jsem ji dala nejméně 3 sušené červy. Poté jsem s Yuwaki došla do kuchyňky, kde jsem skřítkům napsala vzkaz, že sovu už mám, ale že děkuji za pomoc.
Když jsem Yuwaki uložila zpátky do klece, ať si odpočine, došla jsem do společenské místnosti. Byla tam Hann a Veronica. Blbnuly s kouzly a Hann mě požádala, zda si na mě může vyzkoušet nějaké kouzlo. Chtěla jsem první vědět co to je, ale když řekla zakázané, už to mě dost vyděsilo. Po chvíli jsem měla před očima tmu. Nic jsem neviděla. Pomohly mi se posadit a uklidňovaly mě, že to přejde. Hann naštěstí našla protikouzlo. Chvíli jsem na ně mžourala a pak jsme opět blbnuly s kouzly, ale pouze těmi, které jsme se učily. Už za chvíli budem odjíždět z Bradavic. Rozhodla jsem se tedy vyměnit ještě pár semínek, které jsem měla u sebe (jednych jsem měla opravdu hodně), a tak jsem se vydala ke skleníkům. Naštěstí bylo otevřeno, došla jsem k pytlíkům se semínky a vyměnila jich pár.


Na stole jsem si všimla jedné rostlinky, která kousala. Ihned jsem zpoznala, že jde o mandragoru. Po nějaké chvíli jsem šla do pokoje spát, bylo už skoro ráno.

Zápis 23. - Opět další zkoušky

20. června 2013 v 0:04
Datum: 6. - 9.6.1993

Zkoušky, zkoušky a stále zkoušky... Stále je to o tom samém.
Na zkoušce z formulí nás měl náš profesor Gonzáles. Písemná část byla docela ušla až na tu praktickou. Z praktické části sice mám V-, ale naneštěstí se mi povedlo opět poplést iluzionární a smyslově falešné kouzlo. Naneštěstí jsem se mohla opravit, a tak jsem na svou opravu vykouzlila správné kouzlo.


Potom, co byla většina z nás vyzkoušena, pokynul nám profesor abychom šli. V tu chvíli ke mě Darius šeptl něco ve stylu: "Jsem rád, že tě mám." a odcházel pryč. Zahřálo mi to u srdce, i když popravdě nevím, o co vlastně šlo.
Následovala zkouška z lektvarů opět ve zkouškové místnosti. Doufala jsem, že profesorku Mang konečně vrátili její místo. Po malé chvíli se ve dveřích objevil ten "inskpektor", který si říká profesor. Písemný test byl opravdu lehký. Po chvíli jsme se přesunuli do učebny lektvarů. Jednu věc nám profesorka opravdu nechala a tím nám také hodně pomohla při závěrečné zkoušce z praxe. Inspektor sice na ni nadával, ale naštěstí byl omezen a nemohl nám změnit zadání praktické zkoušky od profesorky Mang. Vařili jsme Lehosil. Možná měl můj výsledný lektvar trochu tmavší barvu, než byl zakreslen v učebnici, ale doufám, že bude v pořádku. Inspektor nám sice odmítl jej zkontrolovat, ale když jsem svůj výtvor ochutnala - ano vím, že se to nemá, ale vypadal, že je v pořádku - opravdu se mi trochu zvětšila síla.
Po hodině lektvarů si se mnou chtěl Darius promluvit. Sedli jsme si do Velké síně a zeptal se mne jak to tedy s námi je. Byla to opravdu dobrá otázka, jelikož jsem na ni sama neznala odpověď. Je to sice trochu legrační, po půl roce předávání pus a naše hádky, kdo vede v předávání pus..., ale dá se říct, že odpověď na tuto otázku byla jednoduchá. Dal mi pusu a já mu ji vrátila. Tohle pro upřesnění celé situace rozhodně stačí.
Těsně před večerkou jsem se šla ještě na chvíli projít. Když jsem stále ve vstupní síni, všimla jsem si, že mne jedna... stále nevím jak ji mám vlastně nazvat, ale dejme tomu paní pozoruje. Vím, že se jmenuje Gina, už předtím jsem se na ni někoho ptala, ale nedozvěděla jsem se nic víc, než jak se jmenuje. Tak mne napadlo, že se ji rovnou zeptám.
Naneštěstí, jsem moc neuspěla. Když jsem se jí zeptala, ihned ji vadilo, že ji tykám, první jsem si myslela že je to jen studentka staršího ročníku. Avšak jsem se mýlila a ihned jsem se ji omluvila a začala vykat. Zajímalo mne co tady dělá, jestli učí nebo jen praktikuje nebo studuje. Přišla mi prostě zvláštní. Jediné co jsem se od ní dozvěděla je, že si myslí, že jsem moc zvědavá. Nechtěla jsem být otravná, a tak jsem raději s omluvou, že jsem rušila odešla na kolej. Později jsem se opět vydala do Zapovězeného lesa. Dneska jsem na bylinky moc štěstí neměla, a tak jsem se vrátila zpátky. Ještě se půjdu poučit na zítřejší zkoušky...

*jiný sklon písma*
Ale ne, s takovou to opravdu nedám. Milý deníčku, stále nemohu usnout a ani se učit na zkoušky. Celý můj mozek přemýšlí jen nad jedinou věcí. Nad tím, co se stalo dnes ve Velké síni - tedy Darius. Opravdu nemohu na něj přestat myslet. Celou dobu, co jsem si snažila přečíst jakoukoliv větu z učebnice nebo sešitu, jsem přemýšlela jen nad ním. Nedokážu svou mysl soustředit vůbec na nic a opravdu nechápu co se to se mnou děje. Přemýšlím opravdu nad vším. Od té doby, co jsem jej poprvé potkala v Děravém kotli, chvíle, kdy mi z legrace kradl z pokoje Děravého kotle plyšového medvídka, kterého mi sám dal, náš silvestrovský tanec na pódiu a mnohem víc a víc myšlenek mi kolují hlavou. A opět přemýšlím jen nad ním, místo toho abych šla spát...

Zápis 22. - Zkoušky

18. června 2013 v 23:44
Datum: 1. - 5.6.1993

Milý deníčku,
Dnes začaly zkoušky. Jsem z toho dosti nervózní, nechci udělat rodičům ostudu.
Plán zkoušek je následující (již jsem upravila to, co se dnes přesunulo):

*narýsovaná tabulka*

Datum
1.
2.3.Oběd5.6.Večeře
1. - 5.6.DějinyPřeměňování (T)-X--X
6. - 9.6.Formule (T)Formule (P)-XLektvary (T)Lektvary (P)X
10. - 13.6.--LétáníXPřeměňování (P)Přeměňování (P)X
14. - 17.6.--AstronomieX--X
18. - 21.6---X--X
Prázdniny:OPČM (T)OPČM (P)

Na zkoušky jsme si nesměli nic vzít, kromě jídla, pití a důležitých potřeb. Ve Velké síni jsem nejprve u snídaně pobrala dva ovocné koláče a zabalila si něco k pití. Vydala jsem se tedy na první zkoušku z Dějin, předpokládala jsem, že se bude konat v učebně, jako obvyykle, ale stejně jako pár dalších, jsem se mýlila. Zazněl rozhlas a v něm náš profesor - "Zkouška Dějin pro 1. ročník se bude konat ve zkouškové místnosti." Následně jsme všichni zazmatkovali. Zašli jsme za profesorem Alertem, který seděl ve velké síni a chrápal - nešlo jej probrat. Nevěděli jsme, kde učebna je a bloudili jsme hradem. Nakonec jsme se k ní dostali, ale to bylo už pozdě - test bychom nestihli. Profesor nám dal náhradní termín a po chvíli čekání začala písemná zkouška přeměn. První otázka, co jsou to vlastně ty přeměny byla pro mne těžká, jelikož jse to mělo napsat maximálně třemi slovy. Celkem bylo otázek možná 10-11.


Následně měla pokračovat zkouška z praxe, ale tu stihlo jen pár lidí a následně zazvonilo. Zkouška z OPČM se také přesunula. Jsem z těch zkoušek celá nervózní a ještě k tomu, když všechny ty zkoušky odkládají.
Před pár dny jsem byla za paní profesorkou Strawberry, která rozdávala hůlky těm studentům, kteří o ni přišli od studentek. Když jsem se u ní byla poptat na mou sovu Yuwaki, seděla tam s profesorem Alertem a slíbili mi, že se ji pokusí najít. Když se ozval další rozhlas s tím, že jeden z inspektorů rozdává hůlky, vydala jsem se také za ním. Když jsem se jej zeptala, zda by neměl i mou sovu, vynadal mi. Zamumlala jsem něco ve stylu: "To je teda ochota,..." když jsem vycházela uslyšela jsem něco ve stylu: "Slečno, nebuďte drzá!"
A tak jsem se tedy ještě dnes vydala za profesorem Alertem - stále sice nevím, zda mu můžu věřit, ale jestli bývá ve spojení s Claphamem, tak by mi mou sovu mohl najít. Ujistil mne, že ji dostanu zpátky určitě do konce školního roku.
Než začala večerka, potkala jsem kousek od Vstupní síně Matta. Povídali jsme si o zkouškách a povídal o zkoušce z bylinek. V tu chvíli mne napadlo, zda by mi nepůjčil jeho sešit z bylinek. Řekl, že jeho sešit momentálně někdo má, ale že má knihy. Vydali jsme se tedy před jeho společenskou místnost a já chvilku počkala. Když vycházel, nesl zabalený balíček v dárkové krabičce. Řekl, že je to pozdní dárek k Vánocům. Bylo to legrační. Když jsem dárek rozbalila, byly tam tři knížky o bylinkách, trocha semínek durmanu a sušící plech. Nejsem zvyklá, že bych dostávala dárky tak často a ještě k tomu tohle. Následně mě tedy doprovodil k naší společenské a po cestě jsme si povídali.
Večer jsem se už jen trochu poučila na další závěrečné zkoušky. Je toho tolik, mám vážně strach, že to nezvládnu, ale opravdu už jdu spát - říká se: Ráno moudřejší večera. Poučím se ještě něco málo brzy ráno.

Zápis 21. - Odplata

16. června 2013 v 2:53
Datum: 22. - 26.5.1993

Dnešní den začal opravdu zajímavě. A také tak skončil. Vstala jsem poměrně pozdě už se podával oběd. Ani se nedivím, když jsem se učila tak pozdě do noci.
Nejdřív jsem si vzpomněla, že je sobota a vzpomněla si, že Darius mi včerejší den řekl, že je na víkend u rodičů. A tak jsem zamířila rovnou do knihovny, když v tom jsem potkala Selenu. Ihned na mne vybafla něco s dopisem. Nevěděla jsem o co jde a v druhém okamžiku ke mě přilétla její sova. Sel mi ukázala šperhák.
Ihned jsme to šly vyzkoušet a po několika zkoušení ve dveřích Claphamova kabinetu Sel odešla hledat Samanthu. Místo toho však přivedla prefekta Ashe, který zkusil dveře odemknout pomocí kouzla. Bohužel, nevyšlo to. Tak jsme si chvíli povídali. Přemýšleli jsme, za kým můžem zajít, aby nám otevřel tu místnost. Napadnul nás Alert, ale stejně mu moc nevěřím. Ve chvíli, kdy zazněl školní rozhlas, že knihovna za pár minut zavírá jsem ihned tam vyběhla. Měla jsem vypůjčené knížky a musela jsem je vrátit. Půjčila jsem si další čtyři, které jsem nešetla. Něco o skřetech, něco o péči o hůlku... a další dvě nějaké. Momentálně se mi moc nechce vstávat z vyhřáté postele a podívat se do batohu, co jsem si to vlastně půjčila.
Následně jsem se vrátila do společenské místnosti. V místnosti byl Daniel s Carimelle. Na Carimelle už jsem si semtam zvykla, že tam je, ale opravdu mi přišlo divné, že je tam i Dan. Zničeho nic se opět začli ke mě přibližovat a tahali mě za ruce. No jasně - opět upíři. Vyvlékla jsem se jim a dostala se až za hranici dívčích pokojů, kde kluci nemohou. Teď už to byla bitva jen mezi mnou a Carimelle. Chtěla jsem se schovat k nám do pokoje, ale nestihla jsem zavřít včas, a tak jsem neměla na výběr. Za mnou se zabouchly dveře, když mne opět začala tlačit k nejbližšímu opěrnému místu, kde nebudu moct uniknout. Zabarvila mi vlasy. Zničeho nic mne napadlo zkusit ji zastrašit - vytáhla jsem nožík. Varovala jsem ji, že se nebojím jej použít. Chtěla jsem ji jen naznačit, že bych ji pořezala. S velkou opatrností jsem přejela nožíkem po její ruce, zatímco ona mě opět kousla. Zlekla se a začala utíkat pryč. Popravdě nic moc jsem ji neudělala, pouze malou oděrku, která bude do druhého dne pryč. Vím, co si mohu a nemohu dovolit. Zranit jsem ji rozhodně v plánu neměla. Když tak utíkala, napadla mě zákeřná věc. Zničeho nic jsem nastavila svou levou ruku a udělala krátký řez nožíkem, samozřejmě jen malý, tak aby to šlo zahojit. Ano trochu jsem se přitom bolestivě zaxichtila, ale ihned jsem můj výraz skryla, když jsem běžela za nimi. Vyšla jsem ze společenské a před ní stáli oba. Držela jsem si chvíli odstup, ale začala jsem se tvářit jak naprosto vyšinutý šílenec. Byla to skvělá odplata! Trochu víc a nenápadně jsem držela nožík s trochou krví. Daniel si okamžitě myslel, že to je krev od Carimelle, což mi dost nahrálo.


Oni si předtím možná hráli tak akorát s kečupem, ale tohle byla krev má vlastní. Nožík s mou krví jsem si přitiskla k ústům a opatrně, ale vážně děsivě z něj před nimi olízla krev.


Nebylo jí samozřejmě moc, ale i ta trocha stačila. Aby toho nebylo málo, řekla jsem, že můžu pokračovat. Potom co tedy řekli, že olizuju Cariinu krev, ukázala jsem svou levou ruku, na které byl čistý krátký řez. Poposunula jsem nožík na místo o kousek dál a řekla jim, že mohu pokračovat. Lehce jsem pravou rukou s nožíkem naznačila pohyb, že vážně budu pokračovat. V tom mě chtěli zarazit. Cari na mě hodila kouzlo, které protivníkovi podrazí nohy. Stačila jsem jen říct, že by to dělat neměla. Vstala jsem, stále držíc nožík s trochou krve v ruce - začala jsem se k ní přibližovat. Čím víc, jsem se přibližovala, tím víc se oddalovala.


Bylo senzační sledovat ten vyděšený výraz, že jsem opravdu zmagořila. Vytáhla jsem před nimi do pořezané ruky hůlku. Carimelle už jsem neviděla, utekla někam pryč. Mířila jsem stále nožíkem na Daniela. Utíkal přede mnou a bylo znát, že trochu kulhá, jelikož si myslím, že na něj, místo mě, použila kouzlo na podlamování nohou. Šla jsem stále za ním, jako jeho noční můra. Musela jsem vypadat opravdu vyšinutě. Několikrát jsem si před ním olízla rty a řekla, že si dám jeho krev. Když jsem došla k jednomu schodišti, nedaleko Parkerova kabinetu, stál tam a bavil se s Ginou, alespoň takhle ji nazývali. Ještě někdo přišel a ptal se, co se tu děje. Gina mě strčila kouzlem do mříží, které byly zvukotěsné.


Nenechala mě ani na chvilku promluvit. Vzápětí se objevil profesor Gordon Alert a byl průšvih. Bral nás do jeho kabinetu, ale po cestě jsme naštěstí narazili na Selenu, která chtěla s ním také mluvit. Došli jsme tedy do kabinetu. Díky bohu, že tam ta Selena byla. Profesor se nás vyptával o co tedy šlo. Nebylo co vysvětlovat, trochu se rozkřičel, ale naštěstí Selena začala také do toho mluvit. Žádný trest, žádné odepisování bodů. Ptala se na ten kabinet Claphama a já se k ní tedy přidala. Daniela později nechal jít zároveň se mnou. O sovy a hůlky se prý postará.
Došla jsem tedy do svého pokoje a zalila květiny. Vytáhla jsem si sešit přeměn a opět začala studovat...

Zápis 20. - Ticho před bouří

16. června 2013 v 1:00
Datum: 10. - 21.5.1993

Milý deníčku
Za poslední tři dny se toho neudálo tolik. Všude je ticho a klid. Ale popravdě cítím něco ve vzduchu a vůbec se mi to nelíbí.
Od té doby, co odešla naše oblíbená profesorka na lektvary - Alashama Mang, nás učí jeden tupý inspektor. Říkám mu stále "inspektore" a jde vidět jak jej to pěkně štve. Ve chvíli kdy přišel do hodiny, stále urážel bývalou paní profesorku. Říkal o ní velmi nepěkné věci, jako například, že nás učila 20-ti letá dívka, která se stará o dvě mimina a že toto je velká neschopnost. Měla jsem sto chutí po něm vyjet, ale v tu chvíli při hodině jsem se pouze mračila. Zkoušel každého z nás. Vždy si vymyslel nějakou otázku a dost se divil, že každý znal odpověď. Dokonce nechápal, že jsme s paní profesorkou došli tak daleko a také uznal, že kdyby nás všechny vyzkoušel, měli bychom ohodnoceni známkou V. Neměl nám co vytknout, byla jsem moc ráda, že nás toho tolik naše profesorka naučila. Doufám, že každý projdeme u zkoušek za V, abychom ukázali, že naše paní profesorka byla opravdu vynikající profesorkou.
Po hodině jsem chtěla ještě za ním zajít, zda by mi řekl, kde je Clapham a ostatní. Když jsem tam tak stála, byli předemnou ještě další dva lidé. Myslím, nyní si nejsem jistá, zda to byl Daniel Styx z Nebelvíru, který poprosil jistého inspektora o zkontrolování lektvaru. Samozřejmě, proč by to dělal! Vyjel po něm, že on tu není od toho, aby tu kontroloval lektvary. Myslela jsem, že se neudržím - a ani jsem se neudržela. Začala jsem mu vyčítat, jaký je to úžasný profesor, když nám nezkontroluje přesnost lektvaru. Ihned jsem bránila naší profesorku lektvarů, že ona byla opravdová a vynikající profesorka, když nám kontrolovala lektvary a tolik se o nás starala, abychom vše uměli na zkoušky. Opět jsem podotkla k němu, že on profesor není, když nám je nezkontroluje. Vytkla jsem mu, zda máme s těmi lektvary zajít k řediteli. Vytáhla jsem i téma, které jsem chtěla vědět - kde je Clapham, že bychom zašli za ním, stejně od něj potřebuji zpátky sovu. Avšak z něj vyšlo, že Clapham je mimo hrad. Aha! Tak tam se schovává.
Ministerstvo by si opravdu mělo konečně uvědomit, koho odvolá a koho nasazuje místo něj, když ani pořádně nezná jeho schopnosti a styl výuky. Dyť ten náfuka by nás pořádně ani nic nenaučil! Doufám, že nebude s námi na zkoušky a do té doby nám vrátí naši profesorku.
Dlouhou dobu stále přemýšlím o těch hlodavcích v kuchyňce. Potkala jsem Thomase Walkera. Ihned mě napadlo, že by mohl něco vědět, a tak jsem jej tam vzala. Našli jsme dutou stěnu - nejspíš vchod, ale nevíme jak se do nich dostat. Určitě tam bude nějaké tajné heslo, ale je opravdu složité, už jsem vyzkoušela toho hromadu.

Další den bylo na rozvrhu létání a symboly. Z létání nám profesorka Strawberry vykládala něco o zkouškách, ale zato v Symbolech žádná zkouška naštěstí nebude. Pár lidí, kteří do hodiny přišli poněkod později, nesli plyšáky a polštáře.
Paní profesorka Sylvia Moroni se zatvářila, jakoby je všechny chtěla sníst - spolužáky, ne ty plyšáky. Ihned některé vyhodila z hodiny a jednoho zabavila. Povídali jsme si o pocitech.
Po hodině jsem se vydala směrem do společenské místnosti, když v tom jsem zahlédla v učebně lektvarů podivnou věc. Právě tam probíhaly zkoušky a onen inspektor, kterého jsme měli na lektvary, ještě s nějakým mužem zkoušeli studenty. Bylo mi jich poněkud líto. Ispektoři na ně byli dost přísní a kdykoliv se jim něco nepovedlo, už už jim z toho dělali to zlé. Dost jsem přemýšlela, že bych se zkusila dostat do Claphamova kabinetu. Ale je k tomu nutná jediná věc - šperhák. Nevím kde jej seženu. Napadl mě jeden kluk, který šperhák měl a dokonce jsem jej viděla otvírat s ním dveře do kuchyňky. Naneštěstí jsem jej nikde nenašla, tak jsem to nechala na později.
Vzala jsem si tedy opět měnší pytlík a vydala se na bylinky do Zapovězeného lesa. Když jsem došla až na místo, kde jsem před několika dny potkala vlka a králíčky, ležel tam jeden...mrtvý. *trochu se rukopis roztřásl* Chudák malý, rozhlížela jsem se kolem, zda tu ten vlk někde je - musel jej dostat.


Po chvíli, kdy jsem tam seděla a oplakávala králíčka, jsem se vydala za Dariusem. Ten mě utěšil tím, že jej druhý den pohřbíme...

Dalších pár dní uplynulo jako obvykle. Stále se na hradě pomalu nic nedělo.
První hodinou začaly Formule. Pan profesor Martin Gonzáles nám vysvětlil něco ohledně zkoušek, které se budou konat příští měsíc již někdy začátkem kolem 6.-9. června. Naučil nás poslední dvě formule na otevírání a zavírání dveří. Ale ještě předtím mluvil něco o úkolu z minulé hodiny, na kterém jsem nebyla, kvůli jistému/é profesorovi/ce. Byla to moje volba, že tam nepůjdu a ani dokonce na Astronomii. Za úkol do formulí byl nějaký popis formule, jak mi řekl Daniel Styx z Nebelvíru. Na konci hodiny nám už jen profesor popřál hodně štěstí a zahrál nám na jeho mandolínu. Hrál opravdu dobře, zahrál nám "Ódu na radost". Opravdu mu to ladilo - ta melodie, držel opravdu dobře rytmus - a to ještě není vše. Začal do toho španělsky zpívat. Bylo to moc pěkné a každému se to líbilo. Po krátkém obědě jsem si došla do učebny Astronomie pro sešit, jelikož jsem jej minulou hodinu odevzdávala s esejí. Za esej jsem dostala známku V a jeden bod k tomu. Sice tohle bodování +1 nechápu, ale nevadí, myslím, že je to kladné. Když jsem vyšla, přišel za mnou Lucas s tím, zda už mám svou sovu. Už předtím mi říkal, jak nemá svou hůlku, když mu jí zabavili, a jak mu inspektoři místo ní dali nějakou jinou, kterou mi už dříve ukázal. Měřila snad 5-6 palců a byla dost ohebná. Později mi vysvětlil, že mu přestala fungovat. Já si to myslela, že v tom něco bude. Věděla jsem, že ta hůlka bude něčím omezena a tady byl důkaz.
K mému udivení jej napadlo to, co mě a chtěl se tedy se mnou vydat k Claphamovi, když získá šperhák. Domluvili jsme se tedy, že po Astronomii se setkáme na domluveném místě, když jej získá.
Ve chvíli, kdy jsem přišla opět do učebny Astronomie se objevila Carimelle. Chovala se vážně divně. Zpočátku jsem to nechápala, ale později mi to došlo - hrála si na upíra. Přistoupila ke mě a chtěla mne kousnout svými zuby s nějakou červenou břečkou. V učebně byl také profesor Nomos - náš kolejní. Okamžitě je odtamtud vyháněl a vypadal velmi naštvaně. Po Astronomii jsem tedy čekala na tom místě skoro až do večerky, pak jsem to vzdala.
Následně jsem ve Vstupní síni potkala podivně vypadající lidi. Jejich kůže byla bledé barvy, vlasy černé - kdo jiný by to byl než "upíři". Byla jsem trochu v šoku. Popravdě, bála jsem se dost. Přistoupili všichni tři ke mě. Daniel, Carimelle a ještě nějaká holka, na kterou jsem si vzpomněla až později, ale jméno neznám. Zničeho nic mě přitlačili ke zdi a jedna z nich mě kousla do krku. Snažila jsem se bránit, ale nešlo to, když mě drželi u zdi. Když mě kouzli přeměnily se mi zničeho nic vlasy na rudé. Nevěděla jsem co se děje. Slyšela jsem později v hlavě: "Ona není upír...nepovedlo se...je to satan..." Věty které mi nedávaly žádný smysl. Zezačátku jsem si vážně myslela, že je to jen sranda, ale když už na mě vytáhli takovou divnou věc - vypadalo to jako něco obalené alobalem a ještě to vydávalo divné zvuky. Jak bych to nazvala - naše mudlovská motorová pila! Určitě to motorová pila nebyla, ale bylo to neblíže tomu, co jsem si myslela, že to je. V tu ránu, jakoby mi někdo tím zajel ke krku a já v tu chvíli ležela na zemi. Chvíli se pro mne svět zastavil.
Když jsem se probrala stálo kolem mne spoustu lidí - Selena, Lucas, nedaleko byl i Matt co si pamatuju. Nějak jsem nestačila vnímat a ptali se mne, co se stalo. Vzpomněla jsem si pouze na Cari a Daniela.
Sel mi pak podala mléko a já se stále přidržovala zdi. Trochu se mi motala hlava, ale bylo to dobrý, po chvíli mi bylo opět dobře. Následně jsme si se Sel povídaly. Hned jsem se jí zeptala, zda nemá šperhák - neměla. Avšak Sel to vymyslela trochu jinak. Napsala Amelii, bývalé studentce Mrzimoru, která momentálně pracuje někde na ministerstvu.
Později se Sel objevila u nás ve společenské místnosti a před ní seděla Bell. První jsem se Sel lekla, jelikož na sobě měla kápi a vylezla zpoza stolu. Když jsem zjistila o koho jde, začali jsme se i bavit s Bell o tom, co nám příjde divné a proč je tak uzavřená poslední dobou. Sel řekla že to i Hann, Clara a Mitchie. Zvrhlo se to v hádku, když přišla Hann. Začali se všichni hádat. Bylo mi z oho na nic a vůbec mne to nebavilo. Dyť já se přece nehádám s přáteli. Snažila jsem se to tedy vyřešit rozumně, ale místo toho jsem doběhla i se Sel do zmijozelského pokoje. Sel v pokoji usnula a já jsem se tedy vydala zpátky k nám. Nikoho jsem již nepotkala, a tak jsem zalehla také do postele. Nemohla jsem usnout, a tak jsem si vzala do rukou Dějiny a Formule a začala šrotit na zkoušky.

Zápis 19. - Podivné mizení

12. června 2013 v 16:04
Datum: 30.4. - 9.5.1993

Milý deníčku, událo se opět pár věcí, jen nemůžu napsat vše.
Bylo to jednou z rána. Zničeho nic tam stál, kousek ode mě. Byla tam i další osoba. Zalezli jsme tedy do tajné místnosti a opět byli zkáráni za to, jak jsme neopatrní. Musíme dávat větší pozor. S jistým/ou profesorem/kou jsme se dohodli na jednom plánu. Následně jsem poslala Lucasovi sovu. Naneštěstí se nevrátila dlouhou dobu.
Když jsem se na mou sovičku ptala Lucase, říkal, že ji zabavil Clapham a že ani nečetl dopis. Bylo mi jí tak líto, mám ji opravdu ráda, chtěla bych jí zpátky. Celé dny jsem běhala po hradě a scháněla Claphama. Nikde nebyl. Bylo to až divné, pořád inspektoři slídili kolem a najednou nikde ani jeden z nich. Dokonce ani muž v černé kápi nikde nebyl. Také jsem zjišťovala od kohokoliv, zda neví, kde to skladiště s hůlkama může být. Ptala jsem se dokonce i Bell, která mi příjde poslední dobou opravdu divná. Říkala, že neví, kde by to mohlo být. Poslední dobou mi jen odpoví na to, na co se zeptám. Nic víc, jakoby byla tělo bez duše.
Později jsem potkala Hayley, která říkala o jeskyni a o srazu nás čtyř. Ihned jsem přikývla a šla se převléknout. Byla jsem natěšená, protože jsem chtěla vědět, co přesně inspektoři hledají a zda to ještě nenašli. Naneštěstí jsme se nikam nedostali. Hrozně to tam páchlo - bodeť by ne, když je to kanál. Nacházely se tam krysy, ale i mrtvé krysy. Nic víc jsme tam nenašli. Vrátili jsme se tedy zpátky. Darius byl v tajné místnosti a tak jsem přišla za ním. Když jsem vešla, nevšimla jsem si ničeho obvyklého - spal. Nechala jsem jej tedy chvíli spát a rozhlížela jsem se po místnosti. Ostatní ji již začali zdobit. Líbilo se mi to, a tak jsem se rozhodla, že něco ze svého také přinesu. Mezitím jsem jen urovnala jídlo na stole a Darius se probudil. Byl to pěkný večer. Celý večer, až pozdě do noci, jsme si povídali. Dostala jsem od něj zelený amulet se smaragdem. Nemusel mi nic dávat, stejně nikdy nevím jak mu to vrátit. Nejspíš jsem dosti nenáročná, ale prostě mi stačí, když vím, že tu je a stále bude.


Když jsem se probudila druhý den, stále jsem svou sovu nespatřila. Dokonce nikdo z inspektorů a ani Clapham na hradě nebyl. Došla jsem si tedy do společenské místnosti pro sešity na dnešní den. Sedla jsem si na lavičku vedle Dariuse před učebnu dějin a čekala, dokud nepříjde profesor. Profesor se sice neukázal, ale po krátké chvíli projížděl kolem duch na koni. Byl zvláštní, dost jsem jej obdivovala. Darius si z něj dělal legraci a bylo legrační pozorovat jak se naštve. Každého nazýval různými barvami. Napadlo mě, že by nám duchové mohli také pomoct bránit hrad. Semtam jsem mu něco řekla, ale když jsem jej oslovila "pane", trochu se urazil. Představil se jako lord Narrey. Alespoň myslím, že tak jeho jméno znělo. Ale ten, jak už se zdálo, o dnešní době moc nevěděl, a tak nám povyprávěl jednu bitvu, kterou sám zažil a vyhrál.
Těsně před zvonením se ozval profesor dějin, že dnešní hodina odpadá.

Následovaly přeměny. Profesorka Ashton Chandler byla stále na hradě, alespoň že někdo zůstal. Naučila nás přeměňovat citrón na kokos a zase zpět. Řekla nám něco málo ke zkouškám, které budou příští měsíc. Byla to naše poslední hodina v tomto ročníku.
Jelikož našeho profesora odvolali, včerejší hodina obrany odpadla a přesunula se na dnešní poslední dvě hodiny. Učitel, nebo kdo to byl, přišel do hodiny a rozdal nám test. Bylo složitý a vůbec si nepamatuji, zda bychom někdy probírali odpověď na pátou otázku. Z počátku jsem nevěděla nic. Pak mě napadlo, že stejně to budu muset risknout. Opatrně jsem schovala svůj sešit pod lavici a pod lavicí listovala. Ten učitel si mě vůbec nevšímal. Nejspíš proto, že jsem nebyla tak na ráně, když jsem seděla v první lavici. Opsala jsem skoro vše, co jsem měla v sešitu napsané k daným otázkám a odevzdala. Jsem zvědavá na výslednou známku...
Poté jsem zašla po dlouhé době za Sayakou na hodinu. Rozhodly jsme se, že probereme angínu a chřipku. Po chvíli se ve dveřích ošetřovny objevila Katie. Vypadala opravdu malátně. Snažila jsem se Sayace trochu asistovat, ale stejně nebylo co na práci. Katie nejspíš upadla a praštila se do hlavy. Když jsem se snažila trochu s Katie mluvit, už jen proto, že se to tak dělá, když se člověku něco stane, tak nebyla moc vlídná. Rozhodla jsem se tedy ji nechat tak ve chvíli, když zvracela do kotlíku. Pak přišla opět Sayaka a podala ji lektvary. Mne propustila a já odešla do společenské. Rozhodla jsem se projít se k lesu - sbírat bylinky. Zima byla dlouhá a už je to nějakou dobu, co stál sníh. Přehodila jsem přes sebe svůj světle modrý plášť a kolem skleníku zamířila k lesu. Nějakou dobu jsem sbírala, ale po delší chvíli se něco ozvalo. Myslela jsem si, že se mi to jen zdá, tak jsem pokračovala ve sbírání. Něco doslova vylo. Rozhlížela jsem se kolem, ale nic neviděla. Po chvíli jsem si něčeho všimla. První jsem slyšela vytí a následně něco šlo za mnou. Utekla jsem až k okraji lesa. Rozhlížela jsem se - nikde nic. Poté jsem si všimla vlka. Šel po králíčkovi, který skákal v trávě u pařezů. Hnědý králíček běžel až ke mě, celý vyděšený strachy se za mě schovával. Vlk si všiml i mě, a tak jsem se rychle rozhodla. Ve chvíli, kdy za námi (buďto za mnou nebo za králíčkem) běžel, chytla jsem králíčka do rukou a utíkala s ním k hradu. Byla jsem dost vyklepaná, stejně tak, jako ten králíček. Nechtěla jsem, aby mě nebo králíčka vlk rozsápal na kusy a sežral, ale nechat jej jsem ho tam...prostě nemohla. Může se to zdát jako nesmysl, proč bych nastavovala svůj život pro malé zvíře, které si skoro každý peče na smetaně. Ale už jednou jsem se rozhodla - chci být lékouzelnice a je mi popravdě jedno, jestli budu zachraňovat zvířata nebo lidi. Po chvíli běhu cestě až k hradu jsem se ohlédla. V tu chvíli mi králíček vyskočil z rukou. Viděla jsem, jak špatně dopadl na zem a následně se rozběhl trochu kulhavě zpátky. Nechtěla jsem, ať jej vlk sežere. Utíkala jsem za ním, ale byl rychlejší i přesto, že se poranil. Schoval se někam, kde jsem jej již nenašla. Nejspíš ke své rodince králíčků, když běžel tím směrem. Doufám, že jej vlk už nenajde, když jsem jej nenašla já. Chtěla jsem jej ošetřit, přesně bych věděla, co udělat, ale jelikož jsem nevěděla, kde je, bylo mi to k ničemu. Jen doufám, že přežije. Na chvíli jsem se k nim posadila a stále se rozhlížela kolem, zda tu ten vlk ještě je. Pozorovala jsem je. Zhasla jsem svou hůlku a pozorovala je za svitu hvězd. Po chvíli jsem svého chráněnce přestala hledat. Nikde nebyl. Sice mi bylo líto jej tam nechat, ale co jsem mohla dělat. Vrátila jsem se zpátky ke společenské místnosti a ještě zamířila na chvíli do kuchyňky. Nikdo tam nebyl, ale - ozývalo se divné pištění. Jakoby tam byla další skrytá místnost. Přiblížila jsem se ke stěnám a hledala odkud zvuk vychází. Avšak jsem nenalezla žádný vstup. Poznala jsem ten zvuk - zvuk hlodavců. Bodeť by ne, když jsem ztrávila takovou dobu v tom kanále. Těch krys nebo myší či potkanů tam muselo být opravdu spoustu, protože pištěly docela hodně. Vůbec nevím proč, ale z nějakého důvodu mě napadlo, že tamtudy mohl jít Clapham. Nebo ještě hůř, co když Clapham a ostatní inspektoři proměnili studenty, kteří s nimi nesouhlasili nebo něco zjistili něco důležitého v krysy a zavřeli je tam? Od té doby co se Bell a ostatní chovají tak divně, vůbec by mne to nepřekvapilo. Mělo by to další smysl. Inspektoři přece zmizeli - co když se inspektoři maskují za Bell a ostatní? Mám plán a jestli se mi potvrdí to, co si myslím...
Zkusím se také zeptat ostatních, zda něco neví, protože, je to vážně divné.