close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Zápis 4. - Příčná ulice

24. května 2013 v 15:36
Datum: 25. - 26.8.1992

Milý deníčku,
Včera a dnes konečně otevřeli Příčnou ulici. Bylo tam mnoho lidí. Ulice byla úplně přeplněna!
Nejdříve jsme všichni zamířili ke Gringottově bance. Sotva jsem vkročila dovnitř, už tam stála velká a dlouhá fronta.
Potom, co jsem se přestala děsit dlouhé fronty, jsem pohlédla k jednotlivým přepážkám. Za pultem stáli malí zelení mužíčci - Skřetové. Ve frontě jsem potkala kluka jménem Felix Wolf. Povídali jsme si a nakonec jsem přišla na řadu. Skřet po mě chtěl lístek. Předala jsem mu jej, on mi vydal klíč s číslem mého trezoru a chtěl abych vstoupila do velkých vysokých dveří.
Přikývla jsem a vstoupila. Na konci chodby jsem viděla skupinku sedících studentů. Nevěděla jsem co dělat, a tak jsem se k nim posadila. Po krátké chvíli přišel skřet. Vzal si s sebou tři studenty a zmizel s nimi v bočních dveřích. Mezitím jsem spatřila stejnou cestou jakou jsem přišla já přicházet Felixe. Tvrdil, že jej nakonec také pustili do svého trezoru. Poté vytáhl dámu, kterou si koupil v Londýně a chtěl se mnou zabít čas tak, že si zahrajem. Přikývla jsem, ale ani jsme nedohráli jednu hru a už byl skřet zpátky i se třemi stundenty. Přišli jsme na řadu my. Skřet nás vzal do dlouhých podzemních chodeb, kudy se táhly dlouhé koleje, na které byl vozík. My jsme ovšem cestovali pěšky, ale museli jsme se rozhlížet, kdyby náhodou něco jelo - ale nebyl to ten hlavní důvod. Chtěl to po nás ten skřet. Ze začátku se mi zdál v pohodě, tak jsem se usmívala, ale byl velmi děsivý a občas nepříjemný. Už jsem si přála být pryč. Když jsem se konečně dostala do své truhly, vzala jsem si všechny kouzelnické peníze, které mi sem poslali rodiče a vyčkala jsem na ostatní dva studenty, než si vyberou své peníze také. Poté nás skřet odvedl zpátky a mohli jsme vyrazit s kapsami plnými galeony nakupovat na Příčné ulici.
Byl to dlouhý den, i tak jsem neměla nakoupeno vše. Jako první jsem zamířila ke kotlíkům, kde jsem si nakoupila sadu na vaření lektvarů. Poté jsem vstoupila do obchůdku, kde bylo spousta kvetináčů s různými květinami a mnoho pytlíčků s různými semínky. Nakoupila jsem si dva květináče, několik pytlíčků se semínky a dalších pár zahradních potřeb. Následně jsem zamířila ke Krucánkům a Kaňourům, obchodu s knihami. Nakoupila jsem sadu knih pro první ročník a k tomu knihu 100 kouzelnických bylin a hub. Až nyní mi došlo, že se hodně zajímám o bylinky.
Znovu jsem potkala Felixe. Poprosila jsem jej, když už měl v plánu podplatit majitele obchodu s mazlíčky, zda by mi nepořídil sovu. Jak slíbil, tak i učinil. Po chvíli se řítil z obchodu (samozřejmě krámek byl už dávno zavřený) s klecí a kočkou a klecí a sovou z obchodu. Byla to krásná, malá a hnědá sovička. Říkala jsem ji Yuwaki. Vrátila jsem Felixovi peníze a řekla, že je moc pěkná, že vybral dobře. Moc se mi líbila a dokonce i povahově. Koupil mi k ní i krmivo pro sovy - sušené červy.
K večeru už jsem si jen prošla zbytek obchodů, bylo tam pak méně lidí. Dostala jsem se ke Tří košťatům, kde jsem vyzkoušela Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak.
Koupila jsem si velký kufr, který jsem si hned pojmenovala svým jménem a příjmením tak, jak se píše v dopise. Uložila jsem tam všechny své nakoupené věci a s velkou námahou jej dotáhla do Kotle, do svého pokoje.
Následně jsem se šla ještě projít k baru. Sedla jsem si na stoličku k pultu a koupila si něco malého k jídlu - koláč.
Všimla jsem si, že za mnou sedí Matt a dívá se na mě - ten, před kterým jsem před pár dny utekla z obchodu. Lekla jsem se a otočila se zpátky ke koláči. Je možné že jsem se začala červenat - trochu jsem se třepala. Byla jsem v šoku. Co teď dělat?
Přišel až ke mě a zeptal se, zda si může přisednout. Opatrně jsem kývla. Bála jsem se, co mi udělá. Začal se se mnou bavit o příčné ulici. Pomalu jsem ze sebe dostávala pár slov. Nemohla jsem pořádně mluvit - koktala jsem.
Nabídl mi pití, ale odmítla jsem s tím, že mám ležák. Vytáhla jsem si jej a začala pít. Ale co se nestalo. *škrábopísmo, špatně se čte* Tak moc se mi třepaly ruce, že jsem se polila ležákem. Nechtěla jsem aby si všiml, že jsem byla tak nervózní! To by mě mohlo hodně oslabit, od té chvíle si určitě myslel, že je ve výhodě. A to jsem nechtěla! Teď má nademnou převahu. Nakonec se se mnou rozloučil a šla jsem spát. Ale co bude příště? Nahání mi strach. Ty jeho oči vypadají jako čisté zlo. A teď ještě ví, že se ho bojím. Nemůžu takhle myslet. Měla bych to někomu nahlásit. Ale komu??
Už si nevím rady a jsem moc utahaná z těch kufrů...*z poslední tečky je tenká čára přes celou stranu*

Hned ráno jsem se opět vydala do Příčné ulice.
Potkala jsem tam Dariuse s Petrem, a tak jsme šli nakoupit tu nejdůležitější věc - hůlku.
Fronta byla dlouhá a mezitím jsme potkali i Felixe. Nějak se mu podařilo protlačit se frontou dopředu. Když vycházel z krámku Ollivandera nesl v ruce hůlku. Řekl mi, že jeho hůlka je z růžového dřeva. Už jsem se nemohla dočkat, až příjdu také na řadu.
Po nějaké dlouhé chvíli jsme konečně vstoupili do krámku. Pan Ollivander se s každým musel rozčilovat, kvůli tomu, že nikdo nevěděl, jak s hůlkou správně máchnout. Když jsem přišla na řadu, vyzkoušela jsem si asi 3 hůlky, než jsem našla tu pravou. Byla to hůlka 12 palců dlouhá z ebenu.
S úsměvem jsem se po zaplacení nejspíš 10 srpců vytratila z krámku a zamířila k madam Malkinové, kde jsem si pořídila pyžamo, školní uniformu a nějaké oblečení.
Petra napadlo nám všem koupit peněženky a brašny - ať si máme kam dát peníze a kam skládat učebnice. Byl to dobrý nápad. Po nějaké té chvíli jsme se opět sešli a každému předal brašnu i peněženku.
Vrátili jsme se do Kotle a zahráli si dámu. Po chvíli Petr s Dariusem šli spát. Já ještě chvíli zůstala a zašla si k hostinskému koupit něco k jídlu. Dal mi nějaké staré jídlo, tak jsem se na něj zamračila. Nakonec mi dal pizzu, na účet podniku a horkou čokoládu jako náhradu za tu škodu.
Bylo už pozdě v noci a do Kotle vstoupil Příčnou ulicí nějaký starý muž. Na sobě měl kápi, douhý plášť - vše v černém.
Byla tam se mnou ještě jedna holka, starší než já. Mohlo jí být kolem 15ti? Později jsem zjistila že se jmenuje Clara.
Ten chlap byl vážně divný. Přisedl si k ní a divně funěl. Trochu jsem se bála, ale ne dost abych utíkala, přeci bych ji tam nenechala, kdyby se něco dělo. Z ničeho nic zařval a bouchl do stolu, aby se na něj nedívala. Obě jsme se v tu chvíli lekly. Zkusila jsem to po dobrém. Promluvit si s ním, snad by nám řekl co se děje a nic zlého by se nestalo. V tu chvíli Clara vytáhla hůlku, nejspíš pouze pro obranu, ale on si ji naneštěstí všiml. Otočil se na ni a zařval něco ve stylu, že už jej tentokrát nezabije, že on bude rychlejší. Ten podivný muž na ni vytáhl hůlku a mířil na ni. Nevěděla jsem co mám dělat. Vytáhla jsem taky hůlku a namířila na něj. Věděla jsem, že nevím, jak se hůlka používá, ale co, snad jej zastraším. Bála jsem se a třepala jsem se. Chtěla jsem utéct, ale nemohla jsem ji tam přeci nechat!
Naštěstí vše dopadlo dobře, když od pultu vyběhl hostinský a vyhnal jej. Ten muž v černém jej nazval bystrozorem. Clara byla úplně vyklepaná, tak jako já.
Clara se posadila na stoličku u baru. Sedla jsem si k ní a vydýchavala tu zlou situaci. Poté jsme komunikovali s hostinským. Řekl nám, že je to pobuda z Azkabanu a že je naprosto neškodný. Popravdě - nevypadal tak, když mířil na Claru tou svou hůlkou. Poté mi ale došla jiná věc. Proč jej nazval bystrozorem? Vysvětlili mi, co to bystrzor znamená, ale řekl, že bystrozorem není, ale chtěl jím být. Muž v kápi si jej prý s někým spletl.
Stejně mi to přišlo divný. Po chvíli jsme šli spát. Bylo již hodně hodin a byli jsme unavení. Už tak jsem měla hlavu plnou všech těch událostí, které se staly. Lehla jsem si do pokoje a zapsala si vše, co se stalo za poslední dva dny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama