close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Květen 2013

Zápis 4. - Příčná ulice

24. května 2013 v 15:36
Datum: 25. - 26.8.1992

Milý deníčku,
Včera a dnes konečně otevřeli Příčnou ulici. Bylo tam mnoho lidí. Ulice byla úplně přeplněna!
Nejdříve jsme všichni zamířili ke Gringottově bance. Sotva jsem vkročila dovnitř, už tam stála velká a dlouhá fronta.
Potom, co jsem se přestala děsit dlouhé fronty, jsem pohlédla k jednotlivým přepážkám. Za pultem stáli malí zelení mužíčci - Skřetové. Ve frontě jsem potkala kluka jménem Felix Wolf. Povídali jsme si a nakonec jsem přišla na řadu. Skřet po mě chtěl lístek. Předala jsem mu jej, on mi vydal klíč s číslem mého trezoru a chtěl abych vstoupila do velkých vysokých dveří.
Přikývla jsem a vstoupila. Na konci chodby jsem viděla skupinku sedících studentů. Nevěděla jsem co dělat, a tak jsem se k nim posadila. Po krátké chvíli přišel skřet. Vzal si s sebou tři studenty a zmizel s nimi v bočních dveřích. Mezitím jsem spatřila stejnou cestou jakou jsem přišla já přicházet Felixe. Tvrdil, že jej nakonec také pustili do svého trezoru. Poté vytáhl dámu, kterou si koupil v Londýně a chtěl se mnou zabít čas tak, že si zahrajem. Přikývla jsem, ale ani jsme nedohráli jednu hru a už byl skřet zpátky i se třemi stundenty. Přišli jsme na řadu my. Skřet nás vzal do dlouhých podzemních chodeb, kudy se táhly dlouhé koleje, na které byl vozík. My jsme ovšem cestovali pěšky, ale museli jsme se rozhlížet, kdyby náhodou něco jelo - ale nebyl to ten hlavní důvod. Chtěl to po nás ten skřet. Ze začátku se mi zdál v pohodě, tak jsem se usmívala, ale byl velmi děsivý a občas nepříjemný. Už jsem si přála být pryč. Když jsem se konečně dostala do své truhly, vzala jsem si všechny kouzelnické peníze, které mi sem poslali rodiče a vyčkala jsem na ostatní dva studenty, než si vyberou své peníze také. Poté nás skřet odvedl zpátky a mohli jsme vyrazit s kapsami plnými galeony nakupovat na Příčné ulici.
Byl to dlouhý den, i tak jsem neměla nakoupeno vše. Jako první jsem zamířila ke kotlíkům, kde jsem si nakoupila sadu na vaření lektvarů. Poté jsem vstoupila do obchůdku, kde bylo spousta kvetináčů s různými květinami a mnoho pytlíčků s různými semínky. Nakoupila jsem si dva květináče, několik pytlíčků se semínky a dalších pár zahradních potřeb. Následně jsem zamířila ke Krucánkům a Kaňourům, obchodu s knihami. Nakoupila jsem sadu knih pro první ročník a k tomu knihu 100 kouzelnických bylin a hub. Až nyní mi došlo, že se hodně zajímám o bylinky.
Znovu jsem potkala Felixe. Poprosila jsem jej, když už měl v plánu podplatit majitele obchodu s mazlíčky, zda by mi nepořídil sovu. Jak slíbil, tak i učinil. Po chvíli se řítil z obchodu (samozřejmě krámek byl už dávno zavřený) s klecí a kočkou a klecí a sovou z obchodu. Byla to krásná, malá a hnědá sovička. Říkala jsem ji Yuwaki. Vrátila jsem Felixovi peníze a řekla, že je moc pěkná, že vybral dobře. Moc se mi líbila a dokonce i povahově. Koupil mi k ní i krmivo pro sovy - sušené červy.
K večeru už jsem si jen prošla zbytek obchodů, bylo tam pak méně lidí. Dostala jsem se ke Tří košťatům, kde jsem vyzkoušela Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak.
Koupila jsem si velký kufr, který jsem si hned pojmenovala svým jménem a příjmením tak, jak se píše v dopise. Uložila jsem tam všechny své nakoupené věci a s velkou námahou jej dotáhla do Kotle, do svého pokoje.
Následně jsem se šla ještě projít k baru. Sedla jsem si na stoličku k pultu a koupila si něco malého k jídlu - koláč.
Všimla jsem si, že za mnou sedí Matt a dívá se na mě - ten, před kterým jsem před pár dny utekla z obchodu. Lekla jsem se a otočila se zpátky ke koláči. Je možné že jsem se začala červenat - trochu jsem se třepala. Byla jsem v šoku. Co teď dělat?
Přišel až ke mě a zeptal se, zda si může přisednout. Opatrně jsem kývla. Bála jsem se, co mi udělá. Začal se se mnou bavit o příčné ulici. Pomalu jsem ze sebe dostávala pár slov. Nemohla jsem pořádně mluvit - koktala jsem.
Nabídl mi pití, ale odmítla jsem s tím, že mám ležák. Vytáhla jsem si jej a začala pít. Ale co se nestalo. *škrábopísmo, špatně se čte* Tak moc se mi třepaly ruce, že jsem se polila ležákem. Nechtěla jsem aby si všiml, že jsem byla tak nervózní! To by mě mohlo hodně oslabit, od té chvíle si určitě myslel, že je ve výhodě. A to jsem nechtěla! Teď má nademnou převahu. Nakonec se se mnou rozloučil a šla jsem spát. Ale co bude příště? Nahání mi strach. Ty jeho oči vypadají jako čisté zlo. A teď ještě ví, že se ho bojím. Nemůžu takhle myslet. Měla bych to někomu nahlásit. Ale komu??
Už si nevím rady a jsem moc utahaná z těch kufrů...*z poslední tečky je tenká čára přes celou stranu*

Hned ráno jsem se opět vydala do Příčné ulice.
Potkala jsem tam Dariuse s Petrem, a tak jsme šli nakoupit tu nejdůležitější věc - hůlku.
Fronta byla dlouhá a mezitím jsme potkali i Felixe. Nějak se mu podařilo protlačit se frontou dopředu. Když vycházel z krámku Ollivandera nesl v ruce hůlku. Řekl mi, že jeho hůlka je z růžového dřeva. Už jsem se nemohla dočkat, až příjdu také na řadu.
Po nějaké dlouhé chvíli jsme konečně vstoupili do krámku. Pan Ollivander se s každým musel rozčilovat, kvůli tomu, že nikdo nevěděl, jak s hůlkou správně máchnout. Když jsem přišla na řadu, vyzkoušela jsem si asi 3 hůlky, než jsem našla tu pravou. Byla to hůlka 12 palců dlouhá z ebenu.
S úsměvem jsem se po zaplacení nejspíš 10 srpců vytratila z krámku a zamířila k madam Malkinové, kde jsem si pořídila pyžamo, školní uniformu a nějaké oblečení.
Petra napadlo nám všem koupit peněženky a brašny - ať si máme kam dát peníze a kam skládat učebnice. Byl to dobrý nápad. Po nějaké té chvíli jsme se opět sešli a každému předal brašnu i peněženku.
Vrátili jsme se do Kotle a zahráli si dámu. Po chvíli Petr s Dariusem šli spát. Já ještě chvíli zůstala a zašla si k hostinskému koupit něco k jídlu. Dal mi nějaké staré jídlo, tak jsem se na něj zamračila. Nakonec mi dal pizzu, na účet podniku a horkou čokoládu jako náhradu za tu škodu.
Bylo už pozdě v noci a do Kotle vstoupil Příčnou ulicí nějaký starý muž. Na sobě měl kápi, douhý plášť - vše v černém.
Byla tam se mnou ještě jedna holka, starší než já. Mohlo jí být kolem 15ti? Později jsem zjistila že se jmenuje Clara.
Ten chlap byl vážně divný. Přisedl si k ní a divně funěl. Trochu jsem se bála, ale ne dost abych utíkala, přeci bych ji tam nenechala, kdyby se něco dělo. Z ničeho nic zařval a bouchl do stolu, aby se na něj nedívala. Obě jsme se v tu chvíli lekly. Zkusila jsem to po dobrém. Promluvit si s ním, snad by nám řekl co se děje a nic zlého by se nestalo. V tu chvíli Clara vytáhla hůlku, nejspíš pouze pro obranu, ale on si ji naneštěstí všiml. Otočil se na ni a zařval něco ve stylu, že už jej tentokrát nezabije, že on bude rychlejší. Ten podivný muž na ni vytáhl hůlku a mířil na ni. Nevěděla jsem co mám dělat. Vytáhla jsem taky hůlku a namířila na něj. Věděla jsem, že nevím, jak se hůlka používá, ale co, snad jej zastraším. Bála jsem se a třepala jsem se. Chtěla jsem utéct, ale nemohla jsem ji tam přeci nechat!
Naštěstí vše dopadlo dobře, když od pultu vyběhl hostinský a vyhnal jej. Ten muž v černém jej nazval bystrozorem. Clara byla úplně vyklepaná, tak jako já.
Clara se posadila na stoličku u baru. Sedla jsem si k ní a vydýchavala tu zlou situaci. Poté jsme komunikovali s hostinským. Řekl nám, že je to pobuda z Azkabanu a že je naprosto neškodný. Popravdě - nevypadal tak, když mířil na Claru tou svou hůlkou. Poté mi ale došla jiná věc. Proč jej nazval bystrozorem? Vysvětlili mi, co to bystrzor znamená, ale řekl, že bystrozorem není, ale chtěl jím být. Muž v kápi si jej prý s někým spletl.
Stejně mi to přišlo divný. Po chvíli jsme šli spát. Bylo již hodně hodin a byli jsme unavení. Už tak jsem měla hlavu plnou všech těch událostí, které se staly. Lehla jsem si do pokoje a zapsala si vše, co se stalo za poslední dva dny.

1. Ročník - Deník snů

24. května 2013 v 13:25
1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

9.

10.

11.

12.

13.

14.

15.

16.

17.

18.

19.

20.

21.

22.

23.

24.

25.


1. Ročník

24. května 2013 v 13:08

3. Zápis - Studenti z druháku aneb jak to vypadá na hradě

19. května 2013 v 2:03
Datum: 12.8.1992

Můj deníčku,
událo se pár důležitých věcí za posledních pár dní, které stojí za zmínku. Seznámila jsem se se dvěmi druháky.
Prvním byl Matthew Black. Byla jsem v jednom z mudlovských obchodů a koukala na zboží. Když přišel, přišel mi zvláštní. Seznámil se se mnou a říkal, že je z Nebelvíru. Taky jsem tam s Dariusem a Peterem chtěla jít. Mezitím na mne Peter čekal před obchodem.
Já jsem se vážně Matta bála. Je takový..tajemný hodně.
Řekla jsem mu: "Promiň, ale já se nesmím bavit s cizími lidmi." a utekla jsem polekaně a vyděšeně. Je možné, že jsem se v tu chvíli červenala, nechtěla jsem na sobě nechat zdát, že se bojím, mohlo to být horší. Mohl na mne vytáhnout hůlku a co pak? Prala bych se? Nejspíš bych těžko utekla.
Když jsem vypověděla Dariusovi a Peterovi co se stalo, souhlasili se mnou, že to byl dobrý nápad utéct.
Poté mě zavedli do Godrikova dolu krbem s pomocí "Letaxového prášku". Byl to zajímavý zážitek. Vesnička byla krásná se spousty domečkama a pár obchůdky. Byla tam i mudlovská pošta. Moc se mi tam líbilo. Prošli jsme se tam a poté se vrátili zpátky do Děravého kotle. Odpoledne jsem seděla u pultu v Děravém kotli. Seznámila jsem se tam s holkou jménem Carimelle Wang. Vypadala v pohodě, tak jsem si s ní povídala, vyprávěla mi, jak to vypadá na hradě. Ale!
Začala mě děsit. Vyprávěla mi, jak jsou tam profesorové - pedofilové, zlý moudrý klobouk, který zbavuje děti uší, jak po hradě lezou velcí pavouci, o zlých duchách...bylo toho hodně. A na mě to bylo také moc. Věřila jsem ji všechno. Říkala, že se to přežít dá, ale že je tam jedna profesorka, která jí děti a nedávno jedno snědla. Ukázala mi, kde sedí, viděla jsem ji. Měla velké kulaté břicho, jakoby tam jeden prvák vážně byl. Byla jsem tak vyděšená! Nechtěla jsem tam jet, ptala jsem se ji, zda tam jet nemusím. Řekla mi, že pokud tam nepojedu, profesorka Mang, mě sežere přímo z domova! Byla jsem tak vystrašená, brečela jsem. Nechtěla jsem tam jet. Opřela jsem se o pult, schovala hlavu do rukou a brečla. V tu chvíli přišla obávaná profesorka Mang a přisedla si ke mě. Ptala se co se děje, proč brečím. Cari řekla, že mi nic není, že se bojím pavouků na hradě. profesorka Alashama Mang vypadala přísně a chtěla mi nabídnout něco na uklidnění. Cari mi zašeptala, ať si to určitě neberu. Odmítla jsem a třepal se mi hlas, bála jsem se na ni jen podívat, ať mne také nesežere - a ještě hůř, doufala jsem že ji Cari neřekne o tom, jak nechci jet do Bradavic.
Nakonec jsem se dozvěděla úplný opak. Naletěla jsem. Cari si ze mne utahovala. Když profesorka zjišťovala dál co se děje, najednou ji Carimelle řekla pravdu. Byla jsem v šoku. Utírala jsem si slzy z očí a zle se podívala na Cari. Jakmile profesorka odešla, už jsem nebrečela. Odešla jsem i já bez jediného slova. Cari za mnou sice šla, chtěla se mnou mluvit, ale nemluvila jsem s ní.
Po chvíli jsem přišla zpátky k pultu. Když si mě Cari všimla, ihned za mnou přišla, že se mi omlouvá, ale ani to nestačila doříct, vytáhla jsem z batohu nějakou břečku. Tuším smíchaná kola s pomerančovým džusem. Smrdělo to strašně. Polila jsem ji tím a opět utekla. Byla jsem naštvaná, že mě takhle vyděsila a zesměšnila.
Další den jsem se s ní opět spřátelila - pouze s tou výjimkou, že si na ni budu dávat pozor. Už ji na to podruhé nenaletím.
To by mohlo být prozatím za těch prá dní vše. Brzy bude otevřerná Příčná ulice, ve které si nakoupím všechny pomůcky.
Už se těším. Mezitím mi Darius kykoliv, kdy měl přístup k mému pokoji vzal darovaného medvídka a začal s ním utíkat po celém Londýně. Zábava na celé dny. V tom největším horku jsem běhala po celém Londýně abych jej našla a vrátila plyšového mědvídka zpátky na postel. Když už jsem jej našla, nedokázala jsem jej chytit. Ale vždy když mi jej vzal, také mi jej vrátil. Jsou to zábavné okamžiky. Ráda na ně po celou dobu vzpomínám a myslím si, že ještě dlouhou dobu budu.

2. Zápis - Cesta do Londýna

19. května 2013 v 2:03
Datum: 2.8.1992

Milý deníčku,
právě sedím ve vlaku, moc lidí tady není a proto jsem si tě vytáhla, abych zapsala, co se mezitím událo
Popravdě, vyspala jsem se báječně a vše se mi v hlavě uleželo. Již jsem byla smířená s tím, co mě čeká. Jen jsou věci které nevím. Kam jedu, co přesně se tam budu učit, kde seženu pomůcky, kudy do banky? Bylo spousty otázek, které mne napadaly, ale snažila jsem se na ně nemyslet. Snad tam někoho potkám, kdo mi poradí.

Potom, co jsem vstala a posnídala v kuchyni, zabalila jsem si tě do svého batohu. Následně se opět objevila mamka.
"Už se chystáš? Dobře." přikývla. "Něco jsem ti připravila, ať máš něco na cestu."
Do rukou mi dala bochník chleba a láhev s vodou.
"Voda je nejlepší, když máš žízeň. Moc v Londýně neutrácej." usmála se.
Obdařila jsem ji radostným "Děkuji." a zabalila si vše do batohu ke knížce.
Po nějaké chvíli jsem se převlékla do věcí, ve kterých jsem vyrazila. Tmavě modrá sukně se světle modrým tričkem.
Obula jsem si černé boty a vyrazila ke dveřím. Ještě jsem se se všemi rozloučila krátkým obětím a přání ať se jim daří.
Vzala si batoh a vydala se na cestu.

Pospíchala jsem na nádraží. Vlak tam již stál, tak jsem si rychle koupila jízdenku a nastoupila do vlaku.
Cesta do Londýna není až tak dlouhá, bude trvat jen pár hodin.

*jiný sklon písma*
Právě mne navštívil průvodčí. Mile se na mne usmíval. Předala jsem mu jízdenku. On si ji zkontroloval a vrátil mi ji zpátky. Sedím u okna. Je zde krásný výhled na krajinu. Už se těším, až dorazím, musím si tam najít nějaké ubytování.

*zde se nachází krátká, ne příliš rovná čára*

*jiný sklon písma*
No páni! Ani bych nečekala co se stane. Kousek od nádraží v Londýně jsem našla místo jménem Děravý Kotel. Nikdy by mne nenapadlo, že budu mít takové štěstí, že zrovna hned co přijedu zamířím přímo ke kouzelnickému hostinci s ubytováním.
Stála jsem před tímto hostincem a hledala kohokoliv, do by alepsoň trochu mi pomohl - přesněji řečeno kouzelníka.
Jak jsem tam tak stála, potkala jsem jednoho chlapce - Darius Fixiol se jmenoval. Začal si se mnou povídat, říkal, že jede také do Bradavic poprvé. Úžasle jsem na něj zírala. Konečně někdo, kdo mi poradí!
Seznámil mne ještě s někým - s jeho kamarádem Peterem Gholtsem. Vysvětlil mi, že hostinec, před kterým stojím je Děravý kotel, řekl mi, že se zde dá sehnat ubytování. Nadšeně jsem přikývla a vše si ukládala do paměti.
Řekl mi, že když příjde brigádník, zařídí nám pokoj.
Když jsme vstoupili do hostince, bylo to velmi pěkné místo. Všude byly stoly se spoustou židliček, nalevo velký krb, u kterého byla spousta dříví. Na dříví byl pytlík s názvem "Letaxový prášek". Když jsem se ptala co to je, řekli mi, že se s tím dá přemisťovat do dalších míst. Slíbili, že mi to později ukážou.
U pultu stál hostinský, který prodával různé jídlo a pití za pouze kouzelnické peníze.
Později přišel brigádník, který nám zařídil pokoj. Peter s Dariusem už svůj pokoj měli, a tak jsem poprosila brigádníka, jestli by nemohl můj pokoj zařídit někde poblíž jejich. Jsou jediní kouzelníci, které zatím znám. Brigádník k mému překvapení souhlasil a přidělil mi pokoj hned vedle jejich s číslem 8. Byly tam dvě postele po obou stranách místnosti a vedle nich noční stolek. Později mě Darius představil ještě jednomu člověku - jeho bratrovi - Nicknadu Fixiolovi.
Ukázali mi Londýn a prošli jsme se po obchodech. Platilo se v librách, tak jsme se složili na létající talíř. Vysvětlili mi pojem mudlové a také to, že pocházím z mudlovské rodiny, když nikdo z mé rodiny nekouzlí.
Darius mi do mého prázdného pokoje koupil plyšáka - medvídka. A všichni jsme v Děravém Kotli zahráli dámu.
Je toho moc, co se stalo, snad jsem na nic nezapomněla. Medvídka jsem si dala k posteli. Krásně zdobí můj pokoj.
Nyní už půjdu spát, snad jsem zapsala vše, co se dnes událo.


1. Zápis - Dopis aneb jak všechno začalo

19. května 2013 v 2:02
Datum: 1.8.1992

Milý deníčku, toto je první zápis. Začnu úplně od začátku.

Vše se odehrálo u nás doma. Jak už datum na začátku naznačuje, začal druhý měsíc letních prázdnin.
Slyšela jsem nějakou hádku. Otevřela jsem oči a snažila se zaostřit na okolí kolem mě. V pokoji byl pouze mladší bratr, tak jsem se pěkně protáhla a konečně zeslezla po žebříku z dvoupatrové postele. Z vedlejšího pokoje se jako obvykle a každý den ozývala celkem hlasitá hádka. Hádku jsem zatím nijak nevnímala, pouze jsem se převlékla do všedních věcí a zaířila do kuchyně pro snídani. Jen, co jsem prošla obývákem, hádka trochu utichla. Místo toho se mamka i taťka přesunuli do chodby. Trochu nechápavě jsem se na ně podívala, ale vůbec jsem se tím moc nezabývala - jak říkám, tohle se konalo snad každý den. Až na to, že by neodcházeli do jiného pokoje a trochu se ztišili.
Já se starala o své, byla jsem ještě trochu rozespalá, a tak jsem vzala do ruky chléb, pečlivě si ukrála krajíc a namazala jej marmeládou.
Mezitím však slyším jak se opět hádají trochu šeptem.
"Nemůžeš ji (nejde slyšet) říct!" slyším taťku.
" (nejde slyšet) -la by to vědět!"
Trochu jsem se zaposlouchala do rozhovoru, abych věděla, o co zase jde, zároveň jsem se zakousla do chleba s marmeládou. Potom co jsem dojedla, stejně jsem nedokázala rozluštit víc slov jak poslední větu.
"Dělej jak myslíš..."
S těmito slovy přichází do kuchyně, jen na chvíli se na mne podíval a ihned otrhl oči. Zamířil na balkón, se svou obvyklou cigaretou.

Po chvíli přišla za mnou mamka. Stále jsem se tvářila nechápavě.
"Co se děje?" zeptala jsem se.
"Ále...jen přišel dopis ohledně tvé školy...." odmlčela se.
"Jaké školy?"
Považovala jsem to, jako přeslechnutí nebo dokonce mamčino přeřeknutí.
"Tvé nové školy." upřesnila. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že v ruce drží nějakou obálku. Podívala jsem se na obálku a poté zase na ni.
"Nové školy?" úžasle a nechápavě jsem na ni stále hleděla jak přimražená.
Podala mi obálku. Trochu opatrně jsem ji vzala a prohlédla si ji.
Byla na ni napsáno mé jméno s adresou. Když jsem obálku otočila, byla na ni červená pečeť, stále neporušená.
Stále jsem střídala úžaslé a nechápavé pohledy směrem k mamce a zpátky k obálce, než mě mamka pobídla:
"No tak, otevři ji." zvláštně se smála.
Znovu jsem pohlédla na ni a na obálku. Roztrhla jsem opatrně pečeť a otevřela ji.
Byl v něm nějaký dopis s přílohou. Opatrně jsem dopis vytáhla, jako bych se bála, že na mě něco vybafne.
Stále trochu v šoku rozložím dopis ve kterém stojí:

Četla jsem prvních pár řádků jako přimražená. Nevěřila jsem tomu - nebo spíše nechápala jsem to. Ano, spousta věcí, které se mi poslední dobou děly byly moc zvláštní, ale toto jsem opravdu nečekala. Podívala jsem se na mamku - pozorovala mou reakci.
"To je nějaký vtip?" odmlčela jsem se. V hlavě se mi přemítalo, proč by to měl být vtip, když se kvůli tomu hádali. Mamka mě stále pozorovala. Nakonec jsem tedy přikývla k pochopení situace.
"Proč jste mi něco takového neřekli dřív?" posadila jsem se do křesla a stále koukala na mamku a už přicházejícího otce z kuchyně.
"Nevěděli jsme, že zrovna tebe vezmou," vysvětlovala. "My o světě kouzelníků nic víc nevíme, než to, co ty."
Pohlédla jsem na ni. Jste si jisti, že to není nějaký podvod?
Oba naráz řekli jednoznačné "Ne!"
Stejně se mi zdálo, že něco tají. Ale nějak jsem se tím nezaobírala a četla dopis s přílohou dál.

Když jsem dočetla až do konce, pořádně jsem se nadechla a vydechla.
"Kde jsou Bradavice?" zeptala jsem se po chvíli.
Pokrčila ramenami. "To nevíme."
"Hmm..." podívala jsem se znovu do dopisu, přílohy a poté do obálky. V obálce byl malý lístek - jízdenka na vlak.
Prohlédla jsem si ji. "Londýn." vydechla jsem.
Oba se lehce usmáli. Čekala jsem spíše kázání typu: Dy'ť se o sebe nedokážeš postarat, nevím, proč zrovna tebe tam vzali, ... Bylo to zvláštní.
Po krátké odmce, kdy jsem studovala jízdenku a přílohu s důležitými pomůckami potřebné do školy, se mamka ozvala.
"Budeš potřebovat nějaké peníze." dala mi do rukou pár liber na cestu, jídlo a ubytování v Lonýdně.
"Nezapomeň si vzít vše potřebné, celý rok se sem nevrátíš - no, možná na Vánoce, ale to je tak vše. Doufám, že od tebe někdy dostanu dopis, jak se ti daří a tak. Poslední a nejdůležitější věc je, že by sis měla nakoupit věci. Do banky v kouzelnickém světě jsme ti už poslali nějaké peníze, které byly převedeny na kouzelnickou měnu." trochu se zamyslela.
"Snad budeš mít dostatek peněz. Mělo by ti to vyjít, pokud si nebudeš kupovat blbosti. Jen...(trochu se odmlčela) měla bys jít co nejdříve. Nejlépe hned zítra, pokud si chceš stihnout nakoupit všechny pomůcky..."
Na toto už jsem nic jiného neřekla, než jsem poděkovala. Nastal čas obědu.

Po velkém obědě (mamka objednala pizzu) jsem byla hodně nacpaná. Ten den, jsem byla zaprvé natěšená a zadruhé se bála všeho neznámého, co mě čeká. Zjistila jsem si odjezdy vlaků na cestu do Lonýna na zítra.
Sbalila si věci do většího hnědého batohu, který jsem měla. Vlastně - nebylo ani co balit.
Pouze peníze, které mi mamka dala, jsem si uložila do batohu.Nachystala jsem si budík, abych nezaspala.
Do pokoje zamířila mamka. Nesla nějakou červenočernou knihu.
"Budeš potřebovat něco, kam si zapíšeš důležité poznámky. Svět bude pro tebe úplně nový. Alespoň nám budeš vyprávět." usmála se.
Podívala jsem se na ni a poděkovala. Také jsem se usmívala, nehledě na to, co mě mělo čekat zítra. Potom co odešla, ulehla jsem do postele. Nemohla jsem spát. Bylo toho na mě hodně. Vzala jsem do rukou knihu, kterou mi mamka dala spíše na poznámky a zápisky. Začala jsem tě používat jako deník, abych si urovnala všechny myšlenky a vzpomínky.
Alespoň budu mít vše pohromadě. Nyní je už pozdě a půjdu spát, abych ráno vstala a nezpozdila se nástupu na vlak do Londýna.