Datum: 1.8.1992
Milý deníčku, toto je první zápis. Začnu úplně od začátku.
Vše se odehrálo u nás doma. Jak už datum na začátku naznačuje, začal druhý měsíc letních prázdnin.
Slyšela jsem nějakou hádku. Otevřela jsem oči a snažila se zaostřit na okolí kolem mě. V pokoji byl pouze mladší bratr, tak jsem se pěkně protáhla a konečně zeslezla po žebříku z dvoupatrové postele. Z vedlejšího pokoje se jako obvykle a každý den ozývala celkem hlasitá hádka. Hádku jsem zatím nijak nevnímala, pouze jsem se převlékla do všedních věcí a zaířila do kuchyně pro snídani. Jen, co jsem prošla obývákem, hádka trochu utichla. Místo toho se mamka i taťka přesunuli do chodby. Trochu nechápavě jsem se na ně podívala, ale vůbec jsem se tím moc nezabývala - jak říkám, tohle se konalo snad každý den. Až na to, že by neodcházeli do jiného pokoje a trochu se ztišili.
Já se starala o své, byla jsem ještě trochu rozespalá, a tak jsem vzala do ruky chléb, pečlivě si ukrála krajíc a namazala jej marmeládou.
Mezitím však slyším jak se opět hádají trochu šeptem.
"Nemůžeš ji (nejde slyšet) říct!" slyším taťku.
" (nejde slyšet) -la by to vědět!"
Trochu jsem se zaposlouchala do rozhovoru, abych věděla, o co zase jde, zároveň jsem se zakousla do chleba s marmeládou. Potom co jsem dojedla, stejně jsem nedokázala rozluštit víc slov jak poslední větu.
"Dělej jak myslíš..."
S těmito slovy přichází do kuchyně, jen na chvíli se na mne podíval a ihned otrhl oči. Zamířil na balkón, se svou obvyklou cigaretou.
Po chvíli přišla za mnou mamka. Stále jsem se tvářila nechápavě.
"Co se děje?" zeptala jsem se.
"Ále...jen přišel dopis ohledně tvé školy...." odmlčela se.
"Jaké školy?"
Považovala jsem to, jako přeslechnutí nebo dokonce mamčino přeřeknutí.
"Tvé nové školy." upřesnila. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že v ruce drží nějakou obálku. Podívala jsem se na obálku a poté zase na ni.
"Nové školy?" úžasle a nechápavě jsem na ni stále hleděla jak přimražená.
Podala mi obálku. Trochu opatrně jsem ji vzala a prohlédla si ji.
Byla na ni napsáno mé jméno s adresou. Když jsem obálku otočila, byla na ni červená pečeť, stále neporušená.
Stále jsem střídala úžaslé a nechápavé pohledy směrem k mamce a zpátky k obálce, než mě mamka pobídla:
"No tak, otevři ji." zvláštně se smála.
Znovu jsem pohlédla na ni a na obálku. Roztrhla jsem opatrně pečeť a otevřela ji.
Byl v něm nějaký dopis s přílohou. Opatrně jsem dopis vytáhla, jako bych se bála, že na mě něco vybafne.
Stále trochu v šoku rozložím dopis ve kterém stojí:

Četla jsem prvních pár řádků jako přimražená. Nevěřila jsem tomu - nebo spíše nechápala jsem to. Ano, spousta věcí, které se mi poslední dobou děly byly moc zvláštní, ale toto jsem opravdu nečekala. Podívala jsem se na mamku - pozorovala mou reakci.
"To je nějaký vtip?" odmlčela jsem se. V hlavě se mi přemítalo, proč by to měl být vtip, když se kvůli tomu hádali. Mamka mě stále pozorovala. Nakonec jsem tedy přikývla k pochopení situace.
"Proč jste mi něco takového neřekli dřív?" posadila jsem se do křesla a stále koukala na mamku a už přicházejícího otce z kuchyně.
"Nevěděli jsme, že zrovna tebe vezmou," vysvětlovala. "My o světě kouzelníků nic víc nevíme, než to, co ty."
Pohlédla jsem na ni. Jste si jisti, že to není nějaký podvod?
Oba naráz řekli jednoznačné "Ne!"
Stejně se mi zdálo, že něco tají. Ale nějak jsem se tím nezaobírala a četla dopis s přílohou dál.
Když jsem dočetla až do konce, pořádně jsem se nadechla a vydechla.
"Kde jsou Bradavice?" zeptala jsem se po chvíli.
Pokrčila ramenami. "To nevíme."
"Hmm..." podívala jsem se znovu do dopisu, přílohy a poté do obálky. V obálce byl malý lístek - jízdenka na vlak.
Prohlédla jsem si ji. "Londýn." vydechla jsem.
Oba se lehce usmáli. Čekala jsem spíše kázání typu: Dy'ť se o sebe nedokážeš postarat, nevím, proč zrovna tebe tam vzali, ... Bylo to zvláštní.
Po krátké odmce, kdy jsem studovala jízdenku a přílohu s důležitými pomůckami potřebné do školy, se mamka ozvala.
"Budeš potřebovat nějaké peníze." dala mi do rukou pár liber na cestu, jídlo a ubytování v Lonýdně.
"Nezapomeň si vzít vše potřebné, celý rok se sem nevrátíš - no, možná na Vánoce, ale to je tak vše. Doufám, že od tebe někdy dostanu dopis, jak se ti daří a tak. Poslední a nejdůležitější věc je, že by sis měla nakoupit věci. Do banky v kouzelnickém světě jsme ti už poslali nějaké peníze, které byly převedeny na kouzelnickou měnu." trochu se zamyslela.
"Snad budeš mít dostatek peněz. Mělo by ti to vyjít, pokud si nebudeš kupovat blbosti. Jen...(trochu se odmlčela) měla bys jít co nejdříve. Nejlépe hned zítra, pokud si chceš stihnout nakoupit všechny pomůcky..."
Na toto už jsem nic jiného neřekla, než jsem poděkovala. Nastal čas obědu.
Po velkém obědě (mamka objednala pizzu) jsem byla hodně nacpaná. Ten den, jsem byla zaprvé natěšená a zadruhé se bála všeho neznámého, co mě čeká. Zjistila jsem si odjezdy vlaků na cestu do Lonýna na zítra.
Sbalila si věci do většího hnědého batohu, který jsem měla. Vlastně - nebylo ani co balit.
Pouze peníze, které mi mamka dala, jsem si uložila do batohu.Nachystala jsem si budík, abych nezaspala.
Do pokoje zamířila mamka. Nesla nějakou červenočernou knihu.
"Budeš potřebovat něco, kam si zapíšeš důležité poznámky. Svět bude pro tebe úplně nový. Alespoň nám budeš vyprávět." usmála se.
Podívala jsem se na ni a poděkovala. Také jsem se usmívala, nehledě na to, co mě mělo čekat zítra. Potom co odešla, ulehla jsem do postele. Nemohla jsem spát. Bylo toho na mě hodně. Vzala jsem do rukou knihu, kterou mi mamka dala spíše na poznámky a zápisky. Začala jsem tě používat jako deník, abych si urovnala všechny myšlenky a vzpomínky.
Alespoň budu mít vše pohromadě. Nyní je už pozdě a půjdu spát, abych ráno vstala a nezpozdila se nástupu na vlak do Londýna.
