Zápis 29. - U rodičů, s rodinou v Itálii, přírůstek do rodiny
26. září 2013 v 17:55
Datum: 14.8. - 26.8.1993
Už nějakou dobu jsem se rozhodovala, kdy přesně se stavit doma. Ze začátku nebyl čas, a tak jsem to stále oddalovala a oddalovala. Občas jsem domů zavolala skrze telefonní budku nedaleko nádraží a rozšířila tak, jak se mám a co je u mě nového. Nakonec jsem se tedy konečně podívala domů. Když jsem přišla, vše vypadalo jako dřív. Neprve mě ve dveřích uvítala moje mamka a skočila mi kolem krku. Trošku zmateně jsem ji a ostatním z rodiny oplatila objetí. Bylo něco kolem půl páté, když jsem procházela chodbou a v obývacím pokoji na stole spatřila připravené chlebíčky a upečenou buchtu. Trochu mě to překvapilo - takové uvítání jsem opravdu nečekala. Posadila jsem se na pohovku spolu s ostatními a začali jsme si povídat. Byli velmi zvědaví, chtěli vědět snad všechno, a tak jsem se pustila do vypravování. Dokonce mě bratr stále prosil, ať mu ukážu nějaké kouzlo. Bylo těžké opakovat, že mimo školu kouzlit nesmím. Slíbila jsem, že mu to jednou možná ukážu - až budu starší. Sice z mé odpovědi nebyl zrovna nadšený, ale alespoň jsem jej na chvíli umlčela. Potom, co jsem jim řekla snad vše, co jsem celý ten rok dělala v Bradavicích, jsem začala vyzpovídat já, co se doma dělo. Babička byla v nemocnici. Prý si udělala něco se zády, když plevala na zahradě, ale naštěstí podstoupila úspěšnou operaci a vše je jako dřív, až na to, že se nesmí přemáhat. Jsem ráda, že je jí lépe. Taťka stále pracuje ve válcovnách plechu, mamka si našla práci jako, alespoň myslím, že to takhle řekla, novinářka na internetových stránkách. Myslím, že se nyní mají trošku lépe, když oba pracují. Bratr stále studuje, ale známky ve škole má hrozné. Snad si to v dalším školním roce zpraví tentokrát už mu nemám jak pomáhat, když už nestuduju v mudlovské škole.
Doma jsem strávila pět dnů. Měli jsme si hodně co říci. Pár dní předtím, než jsem odjela mi mamka navrhla, že můžu jet 21.8. s nimi na pět dní do Itálie. Takovou nabídku jsem odmítnout nemohla, přeci jen bych se ráda někam podívala. Sice budu mít na konci prázdnin trochu fofr, než nakoupím pomůcky na nový školní rok, ale přesto se tam chci podívat. Nějak to ještě zvládnu.
V Itálii bylo nádherně. Sice nám chvíli cesta trvala, ale stálo to za to. Každý den jsme se šli podívat k moři. Od našeho hotelu cesta trvala kolem tří minut. Ještě večer, co jsme přijeli, jsme se tam šli podívat. Bylo tam spoustu mušlí. Rozhodla jsem se vzít jednu z nich - tu nejkrásnější domů. Moře bylo krásné, sice nebylo tak průhledné, jak jsem očekávala, ale ty vlny... To bylo zkrátka super. U pláže moře nebylo hluboké, a tak bylo dostatek místa pro někoho, kdo je u moře poprvé, jako jsem já. Trochu jsem se opálila, vlastně docela dost na to, jakou barvu pleti jsem měla.
Poslední den bylo moře trochu rozbouřenější, ale bavilo mě proplouvat divokými vlnami, až na to, že kdykoliv se mi trochu vody dostalo do úst, šklebila jsem se jako citrón, jelikož v oda byla velmi slaná. S rodinou jsme si koupili míč a házeli si jej ve vodě, hráli volejbal s místními obyvateli Itálie, koupili si výbornou zmrzlinu a také pizzu. Mňam, to bylo dobré! Když už jsme odjížděli, každý jsme se rozloučili s mořem tak, že jsme každý do vody vhodili minci pro štěstí.
Zpátky jsme dojeli 26.8. a to byl také den, kdy jsem odjížděla zpátky do Londýna. Mamka mi dala ještě něco k jídlu na cestu, ať nejsem po cestě hladem.
Cesta mi utekla docela rychle, jelikož jsem byla odpočatá z dovolené a také jsem stále přemýšlela o tom, jak se mi tam líbilo. Když jsem přijela do Kotle, spatřila jsem spoustu malých neznámých tváří - nikdy by mne nenapadlo, že jsem byla taky tak malá a zmatená, když jsem sem přijela poprvé. Přišlo mi to legrační, ale bylo mi jich taky trochu líto, když jsem věděla jak moc zmatení jsou.
Když jsem se vracela z pokoje znovu do Kotle, potkala jsem někoho, kdo mi vše převrátil vzhůru nohama. Přišel za mnou mladý kluk. Krátké vlasy, modré oči. Mířil si to rovnou ke mě a stále mě pozoroval. Ve chvíli, kdy byl u mě pozdravil mě zrovna neobvyklým způsobem, než to kdokoliv dělá.
"Ahoj sestřičko!"
Zastavila jsem se jako přimražená, ústa dokořán. Trochu mi připomínal mého bratra, ale měl trochu jiné rysy v obličeji. Až mě z toho všeho mrazilo. Zeptala jsem se jej, kdo je a on mi začal vysvětlovat, jak to celé je.
Právě jsem narazila na mého nevlastního bratra. Jmenuje se William Seth. Dozvěděla jsem se, že je syn mého taťky. Proč mi tohle proboha nikdy nikdo neřekl?! Byla jsem naštvaná. Vysvětloval mi, jak mu náš taťka před několika týdny ukázal mou fotku a vše mu řekl. Prý mi to taťka nebyl schopný říct, a když zjistil, že jeho syn, který žije s jeho matkou, kouzelník, musel něco udělat. A tak se rozhodl, že Willovi řekne o mě a já mu mám v Bradavicích pomoct. Proč mám pomáhat někomu koho neznám? Achjo, celá mě tahle šaškárna štve. Stejně ho v tom nechat nemůžu. Neví o světě kouzelníků také nic, jako jsem nevěděla já. Rozhodla jsem se mu tedy také pomoct. Vzala jsem jej k nám na pokoj a vylovila z kufru sadu lektvarů, kterou jsem kdysi našla a půjčovala Hay. Byla náhradní a nějak jsem si myslela, že se bude hodit, i když né v tomhle smyslu. Podala jsem sadu Willovi do rukou. Půjčila bych mu i nějaké ty knihy, avšak jsem si nebyla jistá, zda je nebudu ještě potřebovat. Myslím, že byl za tu sadu lektvarů rád. Sice jsem stále naštvaná, ale na něj být naštvaná nemůžu, když za nic nemůže.
Zápis 28. - Polovina prázdnin fuč
26. září 2013 v 17:54
Datum: 13.8.1993
Milý deníčku,
pár věcí se opět stalo, a tak je třeba je všechny napsat. O prázdninách není moc času, abych to vše pečlivě zapisovala. To víš prázdniny, tak si je spíš snažím užívat. Až na to, že si je neužívám obvyklým způsobem.
Co se všechno událo? Hmm... bylo toho opravdu hodně. Ze začátku prázdnin se nedaleko Kotle v Londýně konal kurz vaření. Mohli přijít všichni, a tak jsme spolu s Darim tam šli. Byla to zábava, opravdu. Nešlo se nesmát, jelikož Darius nevěděl, jak rozklepnout vejce. Den na to se konal pohřeb. Pohřeb Coldwella. Bylo to moc smutné, sešla se tam celá jeho rodina a všichni studenti a profesorové. Dokonce i Brumbál přišel. Řeč měl i Matthew Black a bylo jasné, že se snaží okolí přesvědčit, aby profesor neumřel nadarmo a aby lidé proti tomu všemu spolu začli bojovat. Ale objevil se jeden nezvaný host. Jeden z rudých měl tu drzost a na chvíli se objevil ve dveřích. Viděla jsem jen jeho úšklebek, protože měl na sobě kapuci a já byla od něj příliš daleko. Pár lidí se vydalo za ním, ale ihned byl pryč. Bylo to smutné, ale co se dalo dělat. Brumbál nám po pohřbu řekl pár slov. Ale nic víc speciálního se nedělo. Pár dní na to jednou večer jsem se posadila v kotli a trochu povídala si s místním brigádníkem. Vypadalo to, jako by byl rád, že si s někým povídá, i když bylo znát, že si myslí, že tomu nemůžu rozumět.
Do kotle přicházejí noví a noví lidé. Jednou za mnou přišel Jerry. Věděl, jak moc mám ráda bylinky a že je ráda pěstuju. Nabídl mi květináče, které mu přebývají, že je určitě využiju. Tak jsem nakonec souhlasila a začala jsem pěstovat kontryhel. Zjistila jsem, že tato rostlinka není nijak moc náročná a když ji ve správnou dobu ostříhám listy, mohu je prodat v lékárně na Příčné. Taková brigáda se mi líbí. Jen je musím zalévat. Taky jsme s Jeffem vařili pár lektvarů a drželi v rukou učebnici lektvarů pro VII. ročník, kdy jsem si pár zajímavých lektvarů opsala do jednoho sešitu. Také mi půjčil jeho učebnici lektvarů pro III. ročník a opět jsem si vypsala pár lektvarů. Pár lektvarů jsem si dokonce i uvařila. Mohu říct, že některé se mi povedly. Teda až na ty, na které potřebuji studenou vodu, jen stále nevím, jak ji zchladit, když nemáme na pokoji ledničku. Také jsem si začala trochu povídat s jedním divným mužem. Zezačátku jsem se jej hodně obávala. Později mi přišel v pohodě, ale stejně mi něco říká, že si musím dávat pozor na to, co mu říkám. Jmenuje se Nesstor a je to obchodník se zbraněmi z Obrtlé. Sice říká, že je není na žádné straně, tváří se jakoby to, co se momentálně na ministerstvu děje, se mu nelíbí, ale je na něm něco divného. Jednou jsme jej s Jane požádaly, když jsem se s ním trochu více "spřátelila", aby nám otevřel jednu tajnou místnost na jednom pozemku nedaleko kotle. Po přemouvání souhlasil a my nakoukli dovnitř. Bylo tam spousta bezdomovců - jakoby byli uspaní. Ale poté byl na nás trochu... jak bych to jen nazvala. Držel si takový mírný odstup, jakoby něco tajil. Něco se mi na něm nezdálo, budu si na něj dávat větší pozor. Později jsme také s Hayley vařili pár lektvarů, když opět procházel náhodou kolem.
Také byl jednou Petr v nemocnici. Nevím přesně, co se mu stalo, ale měl vysokou teplotu, a tak tam musel ležet, dokud se nevléčí. Jednou jsme jej s Darim a Jessicou šli navštívit.
Pár dní poté mě Bell pozvala k nim na pokoj, že pořádají nějakou párty. Rozhodla jsem se, že se tam tedy na chvilku zastavím. Bylo nás tam kolem desíti. Někdo navrhl, že si zahrajeme flašku. Ani nevím jak to šlo dál, ale Bell uložila úkol Verči Bennetové ať vejde do kotle a vrazí facku prvnímu, koho uvidí. Nikdo v Kotli v tu chvíli nebyl, a tak facku zchytal nevinný a nic netušící Trewis, který jako obvykle stál u baru. Verča se rozmáchla a dala mu facku. Když utíkala z Kotle, Trewis okamžitě vyběhl za ní a pěkně ji seřval. Vzal ji na ministerstvo. Nechtěli jsme ji v tom nechat samoutnou, tak jsme šli s nimi. Na ministerstvu to Trewis nahlásil a následoval trest, ale nejen pro ni - pro nás všechny, které jsme se ještě objevily na ministerstvu. Nebyli jsme všichni. Bell, která vymyslela úkol tam nebyla. Byli jsme povinni trest splnit do konce týdne. Ke konci týdne jsem se ukázala já. Jindy mi čas nezbyl, již následujícího dne jsem měla odjíždět k rodičům. Když mi ministerský pracovník ukázal to, co jsem měla vykonat, udělalo se mi zle. Všude samé rozlité pití - páchlo to tam přímo nehorázně. Je dokonce možné, že se tam toho nacházelo více, než rozlité pití. Měla jsem na to zbytek dne. Vše dočista uklidit a umýt. Talíře a příbory. Byla to hrůza - strávila jsem tam nejméně půl dne, než jsem to vše uklidila. Párty a přímo na ministerstvu? Kdo by si to kdy pomyslel...
Když jsem svou práci dokončila, odchytl si mě Nesstor (ten obchodník z Obrtlé), který mi říkal, že pro mě něco má. Vyšli jsme zadním východem do zahrady Děravého Kotle, kde mi podal knihu lektvarů pro IV. ročník. Nevěřícně jsem na to koukala. Když jsem se s ním předtím bavila, říkala jsem mu, o co se zajímám - nečekala jsem, že si to bude pamatovat. Ta kniha se mi bude jednou opravdu hodit.
Zápis 27. - Theodor a Colin
31. července 2013 v 11:20
Datum: 3.8. - 10.8.1993
Milý deníčku,
opět a zas jsem pár dní nenapsala, i když se stalo spoustu věcí.
Jednoho dne, kdy bylo docela krásně - slunce svítilo, na obloze pomalu ani mráček, jsem se s Petrem o něčem bavila. Nevím už přesně o čem, ale vím jen, že přišel na chvíli Dari a něco říkal, jelikož jsme jej moc nevnímali, když jsme se o něčem bavili, odešel pryč. Když jsem za ním utíkala o co jde, řekl, že Theodora šikanují. Oba jsme se vyšli podívat do Visánku. Když jsme tam přišli, uviděli jsme Hannah, která stála u jedných dveří a něco tam řešila. Opatrně jsme je u schodů šmírovali, se záminkou domlouvání, kam se půjdem projít. Nebylo jak pomoct, viděla jsem na Darim, jak ho to mrzí. Druhý den mi říkal, že ho mrzí, že nikdo nepomáhá. Když o tom pověděl Mattovi, prej řekl něco ve smyslu, že to není jeho starost... Bylo mi jak Thea, tak i Dariho líto, vážně ten pohled na něj byl zdrcující. Chtěla jsem pomoct, ale nevěděla jak. Chce být bystrozorem, ale necítil se zrovna dobře, když nemůže nijak pomoct. Když za mnou později přišel, že si myslí, kde Theodor je, neváhala jsem a šla za ním. Znovu jsme došli do Visánku - ano byl v té budově, kde jsme předešlý den viděli Hann. Začal klepat na různé dveře v domě. Došli jsme na konec chodby a v tu ránu se na Dariové klepání ozvalo klepání zevnitř. On ho vážně našel! Utíkal pro pomoc. Zůstala jsem tam a chtěla jsem mu napsat alespoň na lístku, že brzy příjde pomoc a prostrčit jej pod dveřmi, ale Dari byl rychlejší a v mžiku byl zpátky i s pomocí. Dovedl Selen. Selena měla šperhák, a tak jsme se s její pomocí dobývali do místnosti. Trvalo to opravdu dlouho, ale nakonec jsme se dovnitř dostali s tím, že to šperhák nevydržel. Theodor byl úplně ostříhanou hlavu do hola a vypadal úplně zničeně a zmučeně. Nikdy by mne nenapadlo, že by někdo mohl provést jen tak něco takového. Pochopila bych kdyby to mělo důvod, ale bez důvodu? Zničeho nic se dveře za námi zabouchly a my se opět nemohli dostat ven. Mezitím nám Theodor vyprávěl, co se stalo. Naštěstí Selen přivedla pomoc a my všichni se dostali konečně ven. Chtěla jsem Theodorovi uvařit Herelex (lektvar na růst vlasů), ale naneštěstí se mi nepovedl. Zašla jsem nakonec za Alashamou, kterou jsem poprosila o něj poprosila. S ochotou mi podala lahvičku, avšak nebyl to herelex. Theodor si tedy tuším zašel pro tento lektvar do nemocnice.
Později, jsem se posadila do kotle, kde za mnou přišla Carimelle. Začala mi vykládat jak je důležité být holkou, jak bych se měla správně oblékat a podobné nesmysly. Přišlo mi to vtipné, a tak jsem poslouchala, co mi ještě zajímavého řekne. Následně tam přišel Jordy s Danem, kteří se myslím u toho také bavili. Později řekli něco o camrálu, který si musí koupit, když jim ten jejich spadl do jezera. Najednou se mi vybavil obrázek camrálu, který jsem vytáhla z jezera já ještě v Bradavicích. Hned jsem se jich ptala a říkala jim, že jeden camrál jsem z jezera vytáhla. Poté odešli. Když jsem se po Cariině učesání vlasů dostavila do pokoje a zalévala svůj pokojový skleník, někdo zaklepal na dveře. Byl to Jordy, ptal se mě, co jsem to říkala o tom camrálu. Když jsem mu vylíčila, jak jsem camrál vytáhla z jezera, s úsměvem jsem mu jej vrátila a říkala, jaké má štěstí, když jej nemusí znovu kupovat.
Další den vyšel denní věštec. Hned ráno jsem si koupila u novináře jedno vydání a podala mu dva svrčky. Sedla jsem si k jednomu z větších stolů a rozložila noviny. Když jsem to četla, bylo to až k neuvěření. Zavraždili našeho profesora Obrany proti černé magii - Jamese Coldwella. Byl to pro mne trochu šok. Jak mohli zabít profesora na obranu? Beztak v tom maj prsty rudí.
O pár hodin později přišel na pokoj naštvaný Darius s tím, že Lucas v lese nožem pobodal králíka. On vždy prostě musí někoho trápit! Vyběhla jsem naštvaně z pokoje a hledala jej. Tohle si prostě nemůže dovolovat. Naneštěstí jsem jej nenašla, a tak jsem se posadila do kotle, koukala do hořícího svícnu a přemýšlela. Po nějaké chvíli za mnou přišel Dari. Když jsem mu řekla, co mám v plánu, vypadal sice překvapeně, ale souhlasil. Došli jsme i pro Matta a Hay. Nevypadali na to, že by jej chtěli schazovat z útesu, i když by jim to nevadilo.

Když jsme po plánování rozhodli co a jak, Hay z toho zprvu na chvíli odstoupila, když Darius už provázel Lucase po Portsmucku. Potkala jsem ještě Petra, který se také přidal. Když jsem tam došla, viděla jsem u krbu vyděšeného Lucase. Ptala jsem se jej, co se děje, když mi v tom začal vysvětlovat, jak jej Darius chtěl shodit z útesu. Nečekala jsem, že budu až tak dobrá herečka, ale na Lucase to stačilo. Začala jsem s tím, že to není možný, proč by to Dari dělal a snažila se vypadat nedůvěřivě. Později jsem se snažila vypadat více vystrašeně a stále se vyptávala jak je tohle jen možný.

Zatímco se Lucas rozplýval nad svým vyprávěním jak Darimu utekl, zahlédla jsem pár postav v kápi - bylo mi to jasné, Petr s Darim sehnali ještě Matta a Hay. Zničeho nic obklopili Lucase a chytli jej tak, aby nemohl utéct. Lucas nestačil jediného slova, kromě věty: "Ty v tom jedeš taky, Lin?" Na mě už místo, abych jej chytla nezbylo, tak jsem jej chytla za cíp rukávu a s naší partou jsme jej vedli k molu. Vyděsili jsme ho opravdu dost. Stále křičel o pomoc, ale nebyl poblíž nikdo, kdo by mu pomohl. Jeden z nás mu svázal ruce, já pro větší efektivitu vytáhla svůj nožík na bylinky. Byl to jeho trest za to, že vraždí králíky - opravdu to neměl dělat.

Pohrozili jsme mu, že to zajde příště dál, pokud v tom bude pokračovat. Když už jsme toho pomalu nechávali, všimli jsme si nějaké postavy u břehu. Rozhodli jsme se, že zmizíme dřív, než nás rozpozná. Rozprchli jsme se do všech míst. Ukryla jsem se v lese. Kolem mne bylo pár stromů a keřů, tak jsem se trochu přikrčila. Po chvíli, kdy jsem vyšla, vydala jsem se do Kotle. Tam jsem uviděla nějaké starší studenty Bradavic, jak Lucase drží pod krkem, kdy jim začal vyprávět, jak jsme ho vyděsili. Přišlo mi to vtipný, ale raději jsem z Kotle zmizela a začala se smát až na pokoji. Musím říct, že tento den se nám vydařil.
Zápis 26. - Odjezd z Bradavic
30. června 2013 v 15:50
Datum: 1. - 2.8.1993
Milý deníčku,
včera jsme odjeli z Bradavic. Napsala bych již včera večer, ale měla jsem tolik práce s vybalováním.
Než jsme včera odjeli, bylo nutné sbalit si opravdu vše z pokoje. Trvalo by mi to opravdu dlouho, kdybych již nezačala předtím. Bylo toho opravdu moc, nikdy by mě nenapadlo, že za celý školní rok zaplním tři kufry. Když jsem je uložila na místo, kde se poté přenesly do vlaku, musela jsem se ještě poptat, jak vezmu květináče. Průvodčí z vlaku mi nabídl, že mi je vezme, když je uložím do bedýnky. A tak jsem tedy své květináče oštítkovala a uložila.

Když jsem mu je všechny předala, s ochotou mi je vzal.
Následně jsme všichni vycházeli na nádvoří před hrad, kde nás přemisťovali do Prasinek. Průvodčí stál u kotlíku. Chvíli jsem na něj jen koukala, ale když nám vysvětlil, co máme dělat, přidala jsem se k nějaké skupince, dotkla se kotlíku a rázem jsem byla v Prasinkách.

Lehce se mi převrátil žaludek, ale vzhledem k tomu, že jedeme domů, jsem se jej snažila ignorovat. Nastoupila jsem do vlaku a našla kupé, kde seděli Darius, Hay s Mattem, Petr s Jane a Emily.

Při dlouhé cestě si Darius na chvíli zdřímnul a ze spánku máchal Mattovi rukou před očima. Také jsem si na chvíli zdřímla a když jsem se probrala, poznávala jsem krajinu, kterou jsme projížděli. Byli jsme u Lonýdna. Vyšli jsme a pár z nás zapomnělo, že musíme projít přepážkou, než dojdeme do Děravého kotle. Bloudili jsme tam nějakou chvíli a až později mě napadlo, že vlastně jsme stále na nástupišti 9¾. Když jsme konečně prošli přepážkou, všichni mířili stejným směrem. Přemýšleli jsme s Dariusem, do jakého pokoje půjdem. Nejprve nás brigádník zavedl k pokoji se dvěmi lůžky, ale nakonec jsme se rozhodli, že si vezmeme pokoj společný s Jane, Petrem a Jess, kterou ještě neznám. Pokoj se nachází přes ulici naproti kotli, ale nevadí mi to, jelikož pokoj je dost prostorný - až na ten můj "skleník" v rohu místnosti. Když jsme dostali zavazadla a bednu s květináči zpátky, zpočátku se nedalo v pokoji vůbec chodit.

Mé květináče zabíraly snad celý pokoj. Naštěstí se mi podařilo je uložit tak, aby zabíraly co nejméně místa. Dlouhou dobu jsme vybalovali a zabydlovali se.
K večeru jsme se šli s Darim projít po jedné vesničce, kde jsme nedaleko za ní našli pěknou pláž.
Dnes ráno, kdy jsme se probudili, již byla otevřena Příčná ulice. Banka u Gringottových byla také otevřena. Postála jsem si chvíli frontu a s jedním skřetem došla do svého trezoru. Když jsem použila svůj klíč a otevřela svou truhlu - byla prázdná. Bylo mi z toho na nic. V hlavě mi kolovaly myšlenky typu, co když mi rodiče peníze neposlali schválně, co když se jim něco stalo? Vyšla jsem před banku a rozbrečela jsem se. Posadila jsem se na lavičku a byl se mnou Darius. Po chvíli přišla i Hayley s Mattem, aby zjistili o co jde.

Snažili se mne přesvědčit, že rodičům určitě nic není a ať za nimi zajedu. Odpoledne jsem se vydala opět do Gringottové banky a zeptala se skřeta, zda se náhodou nezapomnělo peníz od rodičů do truhly uložit. K mému překvapení peníze měl u sebe a hned mi je předal. Pomalu jsem skákala radostí, když jsem věděla, že mi ty peníze opravdu poslali. Budu za nimi stejně muset zajet. Určitě jsou celí zvědaví, jak se mám a já jsem na ně zvědavá také.
Když už jsem měla peněženku opět naplněnou mincemi, vydala jsem se na nákupy. Většinu věcí do druháku mám již z prváku, ale přeci jenom budu potřebovat ještě na učebnice. Později jsme se s Mattem opět sešli a dělali si z něj s Darim legraci. Vymysleli jsme, že napíšem o něm knihu - "1000 způsobů jak naštvat Matta".
Na Příčné ulici jsme tak chvíli stáli a mě z ničeho nic napadlo udělat mu něco podobného, jako Darimu nedávno - až na to, že tohle bylo na veřejnosti. Zničeho nic jsem začala čenichat okolo. Snažila jsem se tvářit opravdu divně. Když jsem přicházela čím dál blíž k Mattovi, nechápavě na mě koukal. V tu chvíli přišla i Hayley. Naklonila jsem se k Mattovi, opět začmuchala. Zamračila jsem se a do ucha Mattovi zařvala přes celou Příčnou: "Smrdíííš!". Nešlo se nesmát, dokonce i Hayley to pobavilo. Matt se urazil a odešel pryč. Dostali jsme jej. Příště mám v plánu něco podobného. Když jsem se dostala na pokoj, Dari s Petrem se začali opět prát. Tentokrát v tom smyslu, kdo má větší sílu. Sledovali jsme je s Jane a mě napadlo vytáhnout Lehosil, který jsem si uvařila na zkouškách. Přelila jsem trochu do odměrky a podala to při boji Darimu, který to okamžitě vypil. Ihned ucítil, jak se mu zvětšila síla a já je pokračovala s Jane pozorovat. Jane Petrovi tak nejspíš něco dala, ale lehosil to nebyl. Trénink přeci musí být, ať už s hůlkou nebo bez ní.
